Leden 2013

Hope dies last - Kapitola 8.

30. ledna 2013 v 21:14 | Steph |  Hope dies last

"Bonjour, levez-vous, levez-vous!" přišla do pokoje naše domácí a roztáhla nám závěsy. (Dobré ráno, vstávejte, vstávejte)
"Mmmm" zamručeli jsme obě s Emmou a přendali si přes hlavu peřiny.
"Non, lève-toi!" odhrunala z nás celou peřinu a nám nezbývalo nic jiného, než vstávat.
"Co ta ženská blázní?!" nechápala Emma.
"Français seulement, s'il vous plaît!" vrhla na nás vražedný pohled a odešla z pokoje. (Jen francouzsky, prosím!)
"Bože, ta ženská se proměnila přes noc v ďábla!" zasmáli jsme se. Vylezli jsme tedy z postele a oblékli se.
"Petit déjeuner!" hulákala ze zdola. (Snídaně!)
"Po takovymhle probuzení bych čekala i šneky na talíři" řekla znechuceně Em.
"Tojo, tak se poď podívat, co nám ten člověk mnoha tváří přichystal" vzala jsem jí za ruku a sešli jsme po schodech do jídelny.
"Páni, na to jaký sou francouzi skrblíci, tak na pořádné snídaně si nejspíše potrpí" stáli jsme v údivu před švéckým stolem, kde bylo snad všechno na co si vzpomenete. Sedli jsme si ke stolu a vybírali, co zakousneme.
"Bon appétit" popříli nám.
"Bon appétit" řekli jsme už s plnýma pusama. Vychutnali jsme si snídani a vrátili se do pokoje.
"Tino, koukni se do programu, co máme naplánovaného na dnešek".
"A kde ho máme?".
"Byl někde u tvé postele, koukni se tam" ukázala prstem.
"Jo, už ho mám" vzala jsem ho a začala hledat. "Dnes jdeme do nějakého muzea a potom budeme mít čas od čtyř hodin, aby jsme udělali referát o té exkurzy".
"Můj bože.." povzdychla.
"Hele! Emmo!" zajásala jsem.
"Copak?".
"Za dva dny máme celý den volno! Mohla bych se sejít s Niallem!".
"To je super! Ale nevíme, jestli budeme moci vůbec někam jít.." zarazila se.
"No, to je pravda. Zeptáme se dnes instruktorky".

Skoro celý den jsme strávili v muzeu d'Art naif Max Fowny - Muzeum naivního umění. Že to zní divně? Ano, ale je to to nejzajímavější muzeum, které jsem kdy viděla a asi i uvidím. Nikdy jsem neměla problém s vyjadřováním, ale nějak jsem se toho děsila, co bych měla napsat potom do referátu. Myslím ale, že to zvládnu, aspoň doufám tedy.

"Promiňte paní Blerv (instruktorka), četla jsem, že za dva dny by jsme měli mít volno celý den. Chtěla jsem se tedy zeptat, jestli máme dovoleno chodit sami po Paříži".
"Oh, ne, nemáte. Je mi líto. Předchozí studenti, co jezdívali na výměnné pobyty, tak se mohli volně pohybovat, ale škola změnila názor, kvůli vaší bezpečnosti. Můžete chodit jen s doprovodem vaší stávající rodiny".
"Ale vždiť včera jsme měli volný rozchod".
"To sice ano, ale to bylo jen na pár hodin a byli jste tam s námi".
"Ale vždiť!..".
"Ne, jednou jsem řekla a tak to bude!" odsekla mi a otočila se zády.
"Em, je to všechno v háji" řekla jsem smutně.
"Co se děje?".
"Blevr mi řekla, že nemůžeme sami chodit po měste, prej že škola se bojí o naší bezpečnost.." znechuceně jsem řekla.
"To si dělají srandu?! Ale.. Jak to uděláme s tím Niallem?".
"Nevím. Musím mu ještě napsat, jestli by měl čas. No, a potom by jsme to museli nějak vymyslet".
"Neboj Tino, vždy jsme si poradili, poradíme si i teď" usmála se a objala mě.
"Díky Em, co já bych si bez tebe počala.. Vždy mi se vším tak pomáháš. Lepší kamarádku bych asi nenašla".
"Ale prosímtě, vždyť ty mi pomáháš ještě víc, než já tobě, jen si to neuvědomuješ. Zachvíli budeme u konce prohlídky. Příjdeme domů a hned napíšeš Niallovi a půjdeme dělat ten referát jo?".
"Dobře" usmála jsem se a pokračovali jsme v prohlídce.

-Ahoj, měl by si čas ve čtvrtek? :)

Jasně :) zrovna ve čtvrtek máme volno.

-To je super, ale.. mám takový problém.. :/

Jaký? :(

-Sice máme celý den volno, ale.. nemůžeme sami chodit po městě. Škole se prý "bojí o naší bezpečnost". Můžeme chodit jen s doprovodem.

Cože?! A.. jak to chceš udělat teda?

-Zatím nevím, ale určitě něco vymyslím, neboj. :)

To doufám :) Preci není náhoda, že se poznáme na jedné straně zeměkoule a na opačné na sebe narazíme. Myslím, že v tom má prsty osud.. :)

-Blázne :)

Říkej mi jak chceš, ale ve čtvrtek se setkáme, ikdybych měl přejít sedmero hor a utkat se s drakem :)

-Ten drak není tak z cesty.. Naše "náhradní máma" byla nejdříve jako sluníčko, ale přes noc se proměnila v úplného ďábla. K drakovi to nemá daleko :)

Víš jak se to říká, obalamutit draka je těžké, následky jsou ještě horší :)

-Tak ty nejsi jen blázen, ale i vtipálek :)

Říkal jsem to, můžeš mi říkat všelijak :) Ale už budu muset jít. Jsem ve studiu s klukama a nahráváme, jsem zrovna na řadě. Dej mi ještě vědět, co jsi vymyslela. Ahoj :)

-Neboj, dám. Ahoj :)


"Tino, myslím, že mě právě napadl mistrovský kousek, jak obalamutit našeho ďábla" šibalsky se na mě usmála.

Tak co myslíte, projdou kolem "ďábla" nebo ne? :D :)

Napadlo mě ještě, že bych k určitým situacím v příběhu přidávala gify, aby jste si to dokázali ještě líp představit a myslím, že by to dodalo šmrnc. Co vy na to? :)

Hope dies last - Kapitola 7.

25. ledna 2013 v 19:04 | Steph |  Hope dies last

"Ó můj bože! Nialle!" vykoktala jsem ze se.
"Nemůžu uvěřit, že tě vidím!" byl celý nadšený.
"Co - co tady děláš?".
"S klukama tady nahráváme novou písničku, včera jsme přiletěli. Vím, že jsi mi psala, že letíš do Paříže na ten výměnný pobyt. Modlil jsem se, aby jsem tě tady potkal a opravdu teď tady před tebou stojím. To je úžasné" mile se usmál. Chvíli jsem jen stála a nic neříkala. "Páni, nevím co na to říct, že se tohle stalo".
"Řekni jen ano, na moje pozvání na večeři. Prosím, chci se s tebou pořádně poznat. Zatím jsme na sebe jen vždy narazili. Teď, když jsme zase na stejném kontinentu, by jsme se mohli sejít a nebýt překvapení že se vidíme" zasmál se.
"Hrozně ráda bych šla, ale.. nevím, jestli to půjde".
"Prosíím, moc prosím" podíval se psíma očima, tomu se nedalo odolat.
"Hh, dobrá, pokusím si to nějak zařídit".
"Dobře, byla by to totiž hrozná škoda, kdyby jsme se neviděli".
"To ano a do kdy tady vůbec jste?".
"Jsme tady ještě pět dní. Kdy ty odlétáš?".
"O den déle než ty. Snad se to povede. Až budu něco vědět, ozvu se ti. A jen.. proč jsi mi přestal odepisovat? Jestli ti to bylo nepříjemné, měl jsi mi to napsat".
"Né, to vůbec! Úplně jsem ti to zapomněl říct! Hrozně se ti omlouvám. Ztratil jsem v Londýně mobil a už ho nenašel. Musel jsem si koupit nový a mám vpodstatě deset čísel v něm. Dám ti moje nové číslo" podal mi svůj mobil a já jemu zase můj. Napsali jsme si čísla a vrátili mobily zpět.
"Můžu si tě ještě prosím vyfotít, ke kontaktu" usmál se.
"Jen pod podmínkou, že si tě taky vyfotím".
"Dobře, dobře.." zasmál se a vyfotili jsme se.
"Tino, půjdeme? Už nejsem v zajetí té paní.." zasmál se a trochu divně se podíval na 'Nialla.
"Jasně, půjdeme.. Jsem ráda, že jsem tě opět viděla, pokusím se to nějak domluvit, zatím ahoj" mile jsem se na něj usmála a odešla s Dominicem..



"Kdo to byl?".
"Ále, jen jeden kamarád s kterým jsem se nedávno seznámila. Na tom koncertě, jak jsem byla s Emmou".
"Jo aha. Nezajdeme do támhleté restaurace? Vypadá docela dobře" ukázal prstem.
"Jasně, proč ne". Zašli jsme si do té restaurace na oběd a poté jsme prošli nějaké obchody. Na celé odpoledne jsme potom měli zadané úkoly, ve kterých jsme se měli ptát náhodných kolem jdoucích a procvičovat si tak francouzštinu. Bylo to celkem vtipné, protože Dominic říkal pořád nějaké nesmysly. Kolem šesté večer jsme se vrátili do svých momentálních rodin.
"Em! Já jen zírám! Co Felix?! Byli jste spolu celé odpoledne, že?" ptala jsem se nedočkajíc se na odpověď.
"Bylo to krásné! Felix mě pozval do cukrárny, koupil malý přívěsek - Eiffelovku, jako vzpomínku na něj a Francii a poté jsme se procházeli po městě. Bylo to tak romantické. Před vítězným obloukem mě jemně vzal za ruce a poprvé políbil" bylo vidět, že duchem je úplně někde jinde, ale né v pokoji. Celá se červenala.
"To je úžasné! Tak ti to přeju!" silně jsme se objali. "A Em, někoho jsem dnes potkala".
"Tady v Paříži? Koho?" zeptala se nechápavě.
"Zkus hádat. Je blonďatý, milý, má britský přízvuk a.. jak to říct, má miliony obdivovatelek".
"Kecáš! No neříkej, že jsi potkala..?! Nialla?!" vyvalila oči.
"Jo! Přesně jeho! Oslovil mě, když jsme s Dominicem hledali restauraci. Myslela jsem, že asi blouzním".
"A co říkal?".
"Prý tady s klukama nahrávají novou písničku a jsou tady ještě pět dní. Ptala jsem se ho i, proč mi neodepisoval. Říkal, že ztratil mobil a s ním i všechny telefoní čísla. Musel si koupit nový, ale moje číslo bohužel neměl, aby mi mohl napsat. A.. pozval mě na večeři".
"To si děláš srandu?! Páni! Co jsi mu řekla?".
"Řekla jsem, že nevím, jestli půjdu, protože ani nevím, jestli můžeme někam takhle chodit sami. Ale, ikdyby jsem nemohla, tak bych se asi nějak musela vyplížit, protože propástnout takovou příležitost?! Ne, díky" zasmáli jsme se.
"Neboj, já ti s tím kdyžtak pomůžu" usmála se.

Hope dies last - Kapitola 6.

23. ledna 2013 v 18:16 | Steph |  Hope dies last

O měsíc později

"Tak co, píšete si pořád s Niallem?" zeptala se mě Em.
"Naposledy jsem mu psala před týdnem, ale už mi neodepsal. Vůbec nevím proč.. Vždy mi hned odepisoval a ětšinou psal jako první, ale teďka jako kdyby se po něm slehla zem.." byla jsem trochu smutná a zmatená.
"Tino, netrap se. Nikdy nevíš, co za tím může být. Třeba ztratil mobil a s ním i tvoje číslo nebo má prostě jen hodně práce..".
"Ale to mi neříkej, že by si nenašel pár minut, aby mi odepsal..".
"Nevím, co se stalo, ale mysli na to, že zítra letíme do Paříže! Tino, Paříž!" začal jásat. Radovala jsem se, ale pořád jsem měla plnou hlavu toho, proč mi Niall neodepisoval..
"Em už půjdu, musím jít s Kate ještě nakoupit nějaké věci a potom si zabalit, večer si napíšem" objala jsem jí a šla domů. S Kate jsme šli nakoupit hygienické potřeby a ještě nějaké oblečení. Zabalit si mi trvali asi dvě hodiny. V tomhle jsem hrozná, vždy když si mám někam zabalit, nevím co si mám vzít za oblečení a všechno několikrát měním. Nakonec jsem si teda zabalila a jen tak se poflakovala. Byl už večer, kolem sedmé.
"Kate? Jdu se ještě nachvíli projít, za chvíli budu zpátky". Vzala jsem si iPod, dala si sluchátka do uší a šla směrem k pláži. (http://www.youtube.com/watch?v=qjHlgrGsLWQ)


-"Máš chvíli čas? :)".
-"Pro tebe vždy :)".

-"Jsem na pláži, přijdeš? Prosím".

"Nevím, jestli mě máma pustí :X .. Včera sem dostal poznámku ve škole a víš jak ona je . na to přísná".

-"Achjo.. chtěla jsem s tebou ještě chvíli být. Ve Francii na sebe nebudeme mít skoro žádný čas :(".

"Já vím, myslel jsem na to. Počkej, zkusím s mámou nějak promluvit".

-":)"

"Promiň Tino, ale nejde to :(".

-"To je dobrý.. ;)".

"Ale napadlo mě tak, kde jsi na pláži?".

-"Skoro u tvého domu, proč?".

"Víš, jak jsem ti říkal, že když mám zaracha, tak ke mě Felix chodí přes balkón?".

-"Jasně".

"Budu Tě vyhlížet :)".

-"Dobře :)".

Po chvíli jsem viděla, jak Dominic stojí na jeho balkóně.

"Otevři si zadní vrátka a polez po žebříku" potichu na mě zavola. Udělala jsem přesně to, co chtěl a za chvíli jsem byla vedle něj. "Ahoj krásko" mile mě pozdravil a něžně mě políbil.
"Ahoj" usmála jsem se.
"Většinou se vkrádají kluci, ne holky" zasmála jsem se.
"No vidíš, tvoje premiéra" usmál se a znovu mě políbil. Posadili jsme se do velkého křesla, co bylo vedle nás.
"Těšíš se do Francie?" zeptal se mě.
"Hrozně moc. Vždiť tohle je poprvé a možná i naposled, kdy se podívám na druhou stranu zeměkoule".

V tu chvíli jsem netušila, že to nebude naposledy, co se podívám do Evropy. A už vůbec ne, že procestuji celý svět, ale to až později...

"Tojo, taky se těším, ale problém bude francouzština, víš že s ní zápasím už hodně dlouho..".
"Jojo, vím. Tvoje francouština je opravdu příšerná" zasmáli jsme se.
*Crrrr, Crrrr*
"Oh.. musím jít. Kate chce s něčím pomoc".
"Dobře, ale tohle se mi líbilo" zasmál se. "Vloupáš se ke mně ještě někdy?" dal mi ruce kolem pasu, jemně mě přisunul k sobě a začal mě líbat. Byla to scéna jako z nějakého filmu.
"Dobrou noc" usmála jsem a políbila ho.
"Dobrou noc, zítra se uvidíme" oplatil mi úsměv. Slezla jsem dolů a brankou přes pláž šla domů.

Druhý den jsme v devět hodin odlétali z letiště v Sydney. 5 hodin jsme letěli do Bangkoku. Tam jsme přestoupili do jiného letadla a dalších 12 hodin jsme přímím letem letěli až do Paříže. Cesta byla opravdu únavná a nudná.


Paříž - 22.1O PM

"Em, štípni mě, jestli nesním! My jsme opravdu v Paříži!" začala jsem neskutečně jančit a Emma se ke mně hnedka přidala. Skákali jsme a výskali, že se lidé kolem nás museli říkat, co to přiletělo. Nějaká paní, co nás měla mít na starosti, nás rozdělila k rodinám, kam jsme byli přiřazení. Naštěstí jsem byla s Emmou. Rozloučila jsem se s Dominicem a odjela s mojí "novou rodinou". Všichni jsme bydleli na okraji Paříže, poměrně blízko sebe. S Emmou jsme měli štěstí. Dostali jsme příjemné lidi a nádherný dům. Ani jsme si nevybalili a šli jsme rovnou do postelí. Byli jsme opravdu hodně unavené po téměř 17-ti hodinovém letu.
"Doufám, že až se vzbudím, tak budu pořád v Paříži a né u mě v pokoji" zasmála jsem se.
"To mi povídej, kdyby to byl jen sen.. No, radši na to ani nebudu myslet. Budu myslet na to, že až se probudím, tak si dám pěkně francouzskou snídani a pojedeme do centra Paříže!".
"Taky se hrozně těším, až uvidím tu "slavnou" část města. Dobrou noc Em".
"Dobrou Tino". Světla se zhasla.

Druhý den - 11 PM

Stáli jsme přímo před slavnou Eiffelovou věží s pusou dokořán.
"Notak holky, ať vám do tech pus nevletí nějaká moucha" škárlil nás Felix.
"Felixi, já tě varuju. Jestli ani v Paříži nedáš pokoj, dopadneš špatně!" zezadu jsem na něj skočila a začala ho provokovat.
"Tino! Tohle vůbec není fér!" se smíchem si stěžoval.
"Notak, Tino, nech ho. Vždiť vidí, že ani nemá sílu na to, aby přepral holku" zasmál se Dominic.
"Haha, vtipné. Bych byl zvědavý, co by si dělal ty s takovou...".
"Dobře si rozmysli, co řekneš!" zrázu jsem ho upozornila a slezla z něj.
"..taková kráska, jako jsi ty" vzal mi ruku a políbil mi jí. Všichni jsme se začali smát.
"Takže vážení, máte dvě hodiny rozchod. Můžete si zajít na nějaký oběd a podívat se sami po městě. Přesně v 13.15 tu budete" řekla nám ta paní, co nás měla 'na povel'. Všichni se rozutekli.
"Zajdeme si na nějaké to francouzské jídlo, když už jsme tu?" chytil mě za ruce Dominic.
"Hrozně ráda, ale co Emma...".
"No, myslím, že ta už má o zábavu postaráno" zasmál se. Odcházela někam s Felixem.
"Áha, doufám, že ty dva se už dají dohromady".
"Tojo, Felix o Emmě básní každou chvíli. Půjdeme teda?".
"Jasně" ruku v ruce jsme šli ulicemi a hledali nějakou restauraci.
"Bonjour, puis-je vous demander..." zastavila Dominica nějaká starší paní a začala na něj mluvit francouzsky. Z jeho pohledu jsem poznali, že byl absolutně zmatený. Začala jsem se jenom smát. Stáli jsme naproti nějakému stánku se suvenýry, šla jsem se tam teda podívat, protože mi bylo jasné, že Dominic se té paní ještě dlouho nezbaví. Prohlížela jsem si nějaké přívěsky a v tom slyším...
"Tino?" ozval se klučičí hlas, ale Dominicův to nebyl. Otočila jsem se a nemohla uvěřit svým vlastním očím!

Moc, moc se omlouvám za to, že tady tak hodně dlouho nebyla nová kapitola. Tenhle měsíc byl opravdu příšerný. Ve škole to bylo k nevydržení, když je před pololetím - vysvědčení. Nicméně už je to dobrý a zase se to vrátí do strých kolejí ;) Takže.. opožděně Šťastný nový rok! :D

Jak se vám líbí kapitola? :)






Heart On Fire - 10. Kapitola

13. ledna 2013 v 10:45

10.Kapitola

New York - 15. December


S Harrym som už oficiálne mesiac a neľutujem to. Mama si ho dosť obľúbila, čo ma teší. Nikdy som nebola šťastnejšia ako teraz s ním. Navyše sme teraz na týždeň v New Yorku! Pôjdeme aj navštíviť Gerryho s rodinkou. Dúfam, že sa potešia.


"Zlato? Nevidel si ten môj fialový sveter?" pýtala som sa zúfalo Harryho, ktorý pokojne ležal na gauči a čítal noviny. Vyhádzala som už celý kufor a aj tak ho nemôžem nájsť. Už sme tu tretí deň a mala som ho vtedy, keď sme sem prišli. Harry si odkašľal. Pozrela som sa na neho. Ukázal na kľučku na dverách do kúpeľne. Bol tam zavesený.

"Bože! Ja som asi slepá!" povedala som a utekala poň. Už polhodinu som behala po apartmáne len v podprsenke a džínsoch. Obliekla som si ho a obula čierne lodičky. Ideme na návštevu ku Gerrymu. Som zvedavá na Claire. Dúfam, že je na tom lepšie a nie horšie. Neposlúchli ma a zobrali ju zo sebou naspäť sem.

"Eli? Tá hodina a pol, je tých pätnásť minút?" opýtal sa Harry a pozrel sa na hodinky.

"Veď už som!" povedala som a dala na seba kabát. Odložil noviny a prišiel ku mne. Obliekol si svoj kabát a otvoril dvere. Skontroloval, či má všetko a zatvoril dvere. Vyšli sme na zasneženú ulicu. Zavolali sme si taxík. Celý čas som pozerala von oknom. New York je úžasný. A tá vianočná výzdoba, ktorá tu je, je úžasná! Myslela som si, že na zimný Londýn nebude mať žiadne mesto, ale ako vidím, NYC ho predbehol. Taxík zastavil pred Gerryho bytom. Býva v jednom z mrakodrapov. Ešte som tu nebola, ale podľa fotiek, čo nám ukázal vyzerá dosť luxusne. Zazvonila som na zvonček. Harry ma držal za boky a hlavu mal položenú na mojom ramene.

"Ahoj! To som ja Elis, otvor nám," povedala som do tej vecičky vedľa zvončekov. Naozaj netuším ako sa to volá. Harry rýchlo otvoril dvere a pustil ma prvú, ako vždy. Ocitli sme sa vo veľkej presklenej predsieni s troma výťahmi. Mal by bývať na osemnástom poschodí.

"Teším sa celkom na tvojho synovca. Na tej oslave sme si sadli," povedal mi Harry skorej než sme vystúpili.

"Tak to som rada. Teraz hľadaj menovku s priezviskom Black."

"Povedal som ti niekedy, že máte celkom zaujímavé priezvisko?" opýtal sa ma s úsmevom.

"Čo je na ňom zaujímavé?"

"Ja neviem, že Elis Čierna."

"Čo máš potom hovoriť ty, Styles?" podpichla som ho. Harry sa nad tým len pousmial a zazvonil na zvonček. Otvorila nám Page.

"Ahojte," pozdravila nás a odstúpila od dverí, aby sme mohli vojsť. V predsieni sme sa obaja vyzuli.

"To ste nemuseli," povedala nám s úsmevom.

"Nebudeme ti tu robiť neporiadok," povedala som jej.

"Sadnite si do obývačky. Gerry s deckami prídu o chvíľu, poslala som ich do obchodu, pretože absolútne nič nemáme."

"Kvôli nám ste si nemuseli robiť starosti," povedala som jej a prisunula sa bližšie k Harrymu. Dnes máme ešte na pláne ísť do prístavu k soche slobody. Už sa neskutočne teším.

"Prosím ťa," povedala a prisadla si ku nám. Na stôl nám dala poháre s minerálkou. Napila som sa a položila pohár naspäť.

"Kedy máš termín?" spýtala som sa jej, aby tu nebolo také ticho.

"Nejako začiatkom februára. A vy ste už ako dlho spolu?" opýtala sa.

"Asi tak mesiac," povedala som a Harry ma chytil za ruku.

"Pekní ste spolu."

"Ďakujeme," povedali sme naraz a následne na to sme sa zasmiali. V zámku zahrkali kľúče a vošiel Gerry s deckami. Claire s Thomasom na nás začudovane pozreli.

"Ahoj," povedala prekvapene Claire.

"Ahoj," pozdravili sme ich, opäť narovnako.

"Zlato, prosím ťa, choď vyložiť nákup," povedala Page Gerrymu. Claire s Thomasom si sadli ku nám. Thomas sa pozdravil s Harrym, tým klasickým chlapčenským pozdravom. Očividne boli obaja radi, že sa vidia. Po chvíľke prišiel ku nám aj Gerry s občerstvením. Vonku sa zotmelo a z ich bytu bol nádherný výhľad na NYC. Super sa nám rozprávalo, občas sme sa s Harrym pobozkali, zasmiali......

"Elis? Môžeš ísť na chvíľu so mnou," povedal môj brat a vstal z gauča. Postavila som sa a šla za ním do kuchyne.

"Čo sa deje?" opýtala som sa ho.

"Ty to myslíš s tým Harrym vážne?" opýtal sa zrazu.

"Čože? Odkedy mi máš ty hovoriť s kým mám chodiť a s kým nie?"

"Pozri sa na neho. Je o šesť rokov mladší ako ty!" zasyčal, aby ho nebolo počuť.

"No a?"

"No a?! Prosím ťa Elis maj rozum. Veď je to ešte decko."

"Nepoznáš ho! Tak ako ho môžeš súdiť?!"

"Je to len mladý chalan, ktorý skúša! Nemôžeš od neho nič čakať! Navyše je to celebrita, ktorá ťa vymení za inú, keď budeš staršia!"

"Gerry, ja teraz absolútne nechápem o čom to rozprávaš! Hovoril niekto niečo o tom, že s ním plánujem byť do smrti?" syčala som na neho.

"Ja ti len hovorím, že toto je pre teba zbytočná strata času! Obaja ste pri tom dosť mladí, teda hlavne on."

"Nechaj nás na pokoji a staraj sa o svoju anorektickú dcéru!" povedala som trochu hlasnejšie a odišla z kuchyne. Sadla som si vedľa Harryho.

"Deje sa niečo? Si nejaká rozhodená," zašepkal mi do ucha a chytil ma za ruku. Pokrútila som hlavou a tvárila sa ako keby sa nič nebolo stalo. Moje vnútro však vrelo. Nechápem, ako si to mohol dovoliť! Celý zvyšok večera som ho ignorovala. Boli sme už na odchode, keď som si spomenula, že som zabudla dať deckám čokolády.

"Skoro som zabudla! Mám tu pre vás čokoládu," povedala som a vytiahla z kabelky dve čokolády. Zobrali si ich a poďakovali mi: "Ďakujeme, teta."

"Čo som vám hovorila o tej tete?"

"Prepáč," povedali naraz. Všetkých som vyobjímala, rozlúčili sme sa a šli na ulicu.

"Čo sa stalo tam vtedy v tej kuchyni?" opýtal sa so starosťou.

"Nič, to ťa nemusí trápiť," povedala som s úsmevom a pobozkala som ho. (http://www.youtube.com/watch?v=zIFo7jKH8tc&feature=related)

Prišli sme ku soche slobody. Je fakt obrovská!

"Páni," povedala som užasnuto.

"Chceš ísť hore?" opýtal sa ma s úsmevom.

"Jasné, že chcem!" povedala som nadšene a utekala k výťahom. Kým sa Harry spamätal, tak ja som už bola dobrých 10 metrov od neho.

"Hej! Čakaj!" zakričal na mňa a utekal za mnou. Čakala som ho pred výťahmi. Pevno ma chytil a pobozkal. Nastúpili sme do výťahu a nechali sa vyviesť až na úplný vrch.

"Bože," zašepkala som, keď som uvidela ten nádherný pohľad. Doslovne som zostala bez slov. Len som tam tak stála a nevedela sa vynadívať. Harry ma zozadu objal a opýtal sa ma: "Páči sa ti to?"

"Vyzerám tak, že nie?" Usmiala som sa a dala mu malú pusu na líce.

"Ďakujem," povedala som a ešte raz ho pobozkala. Stáli sme tam asi tak ešte polhodinu, porobila som si pri najmenšom milión fotiek. Rozhodli sme sa, že už pomaly pôjdeme. Keď sme šli po ulici plnej mrakodrapov, tak ma Harry stiahol do jednej uličky.

"Čo tu robíme?" opýtala som sa vystrašene. Harrry ma držal za ruku a kráčal so mnou k nejakým dverám. Otvoril ich a ocitli sme sa pri schodisku.

"Ak toto všetko vyšliapeme, tak ti niečo ukážem," povedal Harry a zasmial sa.

"Bude to stáť za to?" opýtala som sa umučene.

"Si píš, že bude," povedal a vystúpil na prvý schod. Boli sme už na tridsiatom poschodí.

"Ešte koľko preboha?!" opýtala som sa so srdcom niekde v krku a sadla si.

"Poď, už iba päť poschodí," povedal a podal mi ruku. Podala som mu ju a postavila sa.

"Ale ja už nevládzem," vzdychla som.

"Tak teda poď," povedal a vyhodil si ma na chrbát. Zasmiala som sa a dala mu ruky okolo krku.


"Fuuu! Bože, ja žijem!" povedal zadýchane Harry, položil ma a sadol si na nejakú skrinku, ktorá tam bola.

"Mne už je fajn," povedala som a vyplazila mu jazyk. Stáli sme na zasneženej streche mrakodrapu. Výhľad bol pekný, ale stále som netušila, čo tu robíme. Zacítila som za sebou Harryho.

"Ľahni si," povedal mi.

"Čože?"

"No ľahni si," povedal a sadol si na zem. Sadla som si vedľa neho do snehu. Obaja sme si naraz ľahli. Položila som si hlavu na jeho hruď.

"Pozri sa hore," povedal a ja som sa až vtedy prvýkrát pozrela na oblohu. Bolo to niečo neskutočné. Tie hviezdy vyzerali byť tak blízko, že som mala pocit, že sa ich môžem dotknúť.

"Mám pocit, že sa ich môžem dotknúť! Sú tak blízko," zašepkala som.

"Môžem to zarátať do Dotknúť sa hviezd?" opýtal sa ma.

"Ty si si prečítal celý ten zoznam?" opýtala som sa dojato.

"Jemne som si ho prezrel."

"Neklam!"

"Odkedy si si to začala písať?" opýtal sa ma a pozrel na mňa.

"Keď som mala šesť, tak som sa hrala vonku s otcom na hojdačkách. Vtedy som mu povedala, nech ma rozhojdá tak vysoko, aby som sa dotkla hviezd. Tak vzniklo prvé prianie. Napísal mi ho na papier a povedal, že raz sa mi určite splnia. Odvtedy som si písala všetko," povedala som a postavila sa, pretože už mi bola zima. Harry sa postavil a oprášil ma od snehu. Ja som mu spravila to isté a šli sme dolu. Cestu dolu som už zvládla bez problémov, iba som si musela vyzuť lodičky. Tiež bol super nápad si v zime obuť lodičky.

Vošli sme do hotelu. Recepcia bola plná ľudí. V strede bol veľký vianočný stromček s bielymi svetielkami. Nepozorovane sme prešli k výťahu. Zatvorili sa za nami dvere. Otočila som sa čelom k Harrymu a pobozkala som ho. Chytil ma za líce a začali sme sa vášnivo bozkávať. Neprestali sme, ani keď sme vyšli z výťahu. Pokračovali sme ťarbavým krokom až ku dverám. Štikla som kartičku od dverí a dvere sa samé otvorili. Zabuchla som ich nohou a vyzliekla Harrymu kabát.

"Chcem ťa," zašepkala som mu do ucha a pobozkala ho na krk. Harry zo mňa rýchlo strhol kabát a ja som si vyzula lodičky. Hodil ma na posteľ a ľahol si tesne vedľa mňa. Čo bolo potom, si necháme na neskôr ;)