Listopad 2012

Forever in my heart - Kapitola 44. - THE END 2. část

29. listopadu 2012 v 19:34 | Steph |  Forever in my heart

.. Věděl jsem, že bez tebe nemůžu být, ale nechtěl jsem si to přiznat. Vím, že mě slyšíš, ale nebudeš vědět, že ti tohle povídám.." z oka mi ukápla slza na její ruku. Ta se pohnula. Začala se probouzet.
"Zayne? Jsi to ty?".
"Ano, jsem" usmál jsem se.
"Co.. co tady děláš?" byla zmatená.
"Dozvěděl jsem se, co se ti stalo. S klukama jsme přiletěli zpět do Londýna. Musel jsem tě vidět. My všichni".
"Ah.. Ale, nejsi na mě naštvaný pořád?".
"Ne, nejsem. Všechno ti odpouštím. Uvědomil jsem si, že bez tebe nemůžu být. Ať už se stalo, co se stalo".
"Ani nevíš, jak ráda tohle slyším" usmála se. "Nezdá se mi to jen?".
"Ne, nezdá, to tě můžu ujistit. Vše je realita" zasmál jsem se.
"Čas vypršel, nechte jí odpočívat" ozvala se sestřička od dvěří.
"Už jen poslední otázka a půjdu".
"Dobře, ale rychle". Vstal jsem, z kapsy vyndal krabičku a kleknul si na koleno. Otevřel jsem ji a..
"Steph, už nikdy tě nechci ztratit. Jsi pro mě opravdu důležitá a chci tě mít už navždy pro sebe. Vezmeš si mě?".
"Zayne.. ANO!" šťastně odpověděla a nádherně se usmála.

Z nemocnice mě po měsíci propustili. Šla jsem domů. Ano, k Zaynovi. Uzdravila jsem se rychle. Až na zlomenou ruku, ta se ještě nějaký čas hojila. Kluci se úspěšně vrátili z turné po Asii. Po novém roce se Danielle a Liam vzali. O chvíli později nám Dan oznámila, že je v druhém měsíci. Slavili jsme, že do naší rodiny přibide nový človíček. Na jaře jsme se Zaynem měli překrásnou svatbu. Byli to ty nejkrásnější chvíle v mém životě. S Dan jsme si dál vedli náš obchod. Teda ona do té doby, než jí mrně začalo dělat neplechu. V říjnu se jim narodil krásný chlapec Tyler.

A já se Zaynem? Vychováme spolu naší dvouletou dceru Jessicu. Mám vše, co jsem si kdy přála. Rodinu a přátelé. Vím, že oni zůstanou v mém srci navždy...


Takže máme tu konec :) Doufám, že se vám můj příběh líbil a rádi jste ho četli. Budu ráda, když mi napíšete svůj názor :) Ale touto povídkou to nekončí, bude nová a tu si už teď můžete začít číst :) (http://foreveryoung1dlovestory.blog.cz/1211/hope-dies-last-promo)

Forever in my heart - Kapitola 44. - THE END

29. listopadu 2012 v 19:02 | Steph |  Forever in my heart

Chvíli jsme jen tak bezeslova na sebe koukali.
"To.. to bylo pro mě?" opatrně jsem se se slzami zeptala. Zayn povzdechnul a sklopil hlavu.
"Ano, bylo..". Nedokázala jsem cokoliv říct.. Jen jsem s červenými oči koukala do ničeho. "Steph nebreč, prosím".
"Já ale nemůžu přestat brečet Zayne! Nemůžu mít ani dobrou náladu, protože se za ní cítím provinile! Od té doby, co jsem se s tebou pohádala, jsem jako chodící kus ničeho. Nedokážu se z ničeho radovat, protože vím že jsem ztratila to nejlepší, co jsem kdy měla. Proto nemůžu přestat brečet..".
"Ale jak si myslíš, že se cítím já?! Tak hrozně bych si přál, aby se nic z toho nestalo. Nechápu to, jak jsi mohla.. s Harrym! Vždiť už jen proto, že je to jeden z mých nejlepších kamarádů! Já opravdu nevím, co si o tom mám myslet.. Nevím, jestli je dobře, že jsem se to dozvěděl takhle a nebo že jsem se to vůbec dozvěděl. V hlavě mám zmatek. Nevím jak bych se teď měl k tobě vůbec zachovat. Tak hrozně bych tě chtěl silně obejmout a říct ti do očí Miluji Tě, ale.. nejde to!.." po tváři mu stekla slza.
"Zayne, ani nevíš jak jemi to líto.. tohle.. to se nemělo nikdy stát! Nikdy jsem si neměla nic začínat s Harrym, ale když jsi tenkrát ležel v té nemocnici, choval se ke mně tak hezky a já jsem hledala jakoukoliv útěchu, ale né v tom smyslu, do kterého se to všechno zvrátilo.. Všechno jsem chtěla okamžitě ukončit, ale Harry byl neoblumný. Prostě.. chci ti říct jedno velké PROMIŇ a doufám, že mojí omluvu příjmeš, protože jestli ne.. bez tebe budu jedna velká troska" stáli jsme naproti sobě a hleděli si do očí. Oba psychicky nadně..
"Ale Steph.. to, že mi řekneš promiň, to neznamená, že je všechno zapomenuté. Tak hrozně moc bych chtěl, aby jsme byli oopět spolu, ale.. pořebuje to čas. Dej mi ho a možná ten prsten budeš jednou šťastně nosit, ale.. možná ne. Je v tom čas" přistoupil ke mně blíže a natáhl ruku. Krabičku s prstýnkem jsem mu dala do dlaně. Vzal si svojí tašku a se slzou v oku odešel.


Kluci o dva dny později odletěli do Asie. Asi si umíte představit, jak mi mohlo být. Sice jsem kolem sebe měla Danielle, ale.. trable s láskou jsou trable s láskou. Prvních pár dní jsem nedělala nic jiného, než jen ležela v posteli. Dan mě ale nakonec vytáhla ven a začala semnou jezdit na různé výlety, aby mě aspoň trochu rozveselila. Sice to moc k ničemu nebylo, ale bylo to od ní hezké. Jednou si všimla mých náčrtů. Různé šaty, halenky, kalhoty, boty, kabelky, prostě vše. Začali jsme společně pokračovat v našem plánu, který jsme měli, než jsem odletěla do Chicaga - obchod s oblečením. Pořád jsme vylepšovali prostory, které jsme měli pronajaté. Jeden týden jsme vymalovali modře, druhý týden se nám to nelíbilo, tak jsme zvolili růžovou s černými puntíky, ale nakonec jsme zůstali u obyčejné bílé s černo-šedým nábytkem. Užili jsme si při tom spoustu zábavy, ale i neskutečné nervy, aby vše bylo.. dokonalé, podle našich představ. S Danielle jsme měli plno návrhů na naší vlastní módní kolekci. Nechali jsme si tedy vše ušít. Výsledky byli úžasné! Byli jsme z toho opravdu nadšené! Mezi tím jsem přestala tak myslet na Zayna. Začala jsem si říkat - je to v čase, jak sám on řekl. Kluci nám volali. Louis říkal, že Zayn už na tom je ohodně lépe, než byl. Ale to i já. Oba jsme se posunuli... Jednoho dne Danielle zazvonil mobil. Byl to francouzský návrhář Jean-Paul Gaultier, který vlastnil výrobnu oděvu právě v Londýně. Vůbec jsme nevěděli, že si necháváme šít naší vlastní módní kolekci u Gaultiera. Byli jsme z toho ohromené. Říkal, že se byl podívat, jestli mu výrobna pracuje tak, jak má a uviděl tam naše návrhy. Prý ho hodně oslovili a chtěl si s námi domluvit schůzku. Probrali jsme náš vztah k módě a některé naše další návrhy. Řekl, že jestli naše fantazie bude dále tak úžasná, tak by s námi chtěl spolupracovat a financovat nás. Byl to jako splněný sen. S penězmi jsme začínali mít problém, protože vše, co jsme měli našetřené už bylo pryč. Všechny látky, barvy a nábytek.. bylo to vše moc drahé, ale naštěstí přišla záchrana v pravou chvíli. Obchod jsme přesně 1. října (oktobra) slavnostně otevřeli. Když se lidé doslechli, že se na něm podílí i Gaultier, měli jsme přímo narváno. Náš obchod se jmenoval "Peazer". Krátce a jednoduše. Nechtěli jsme žádný bůh ví jaký název. Sice jsem Danielle musela přemlouvat nějakou dobu, protože nechtěla mít jen soje jmno v názvu, chtěla aby byli zakonponované obě naše jména, ale nakonec svolila. Kluci byli v polovině svého turné. S obchodem všechno šlo podle našich plánů. Jednou se něco zvrtnout muselo...

Peazer store

"Jseš si jistá, že to tady zvládneš?" zeptala sem se Danielle.
"Neboj, jenom spočítám tržbu a půjdu domů. Běž se připravovat na ten večírek co je u Stacy".
"A opravdu tam nepůjdeš?".
"Nene, mám toho za dnešek dost a budu ráda, až si doma lehnu do postele. A ty už běž, ať to stihneš" usmála se a pokračovala v počítání.
"Dobře, tak zatím, ahoj" zabouchla jsem za sebou dveře od obchodu. Vytáhla jsem klíčky z kabelky a nasedla o auta. Zrovna začalo neskutečně pršet. Nojo, jako kdyby tady v Anglii nebylo deště hodně.. Jednou rukou jsem řídila a druhou držela mobil u hlavy.
"Stacy? Ahoj. Jen volám, jestli mám dorazit dřív, jestli nechceš s něčím pomoct.. Na šestou? Dobře, měj se, zatím" ukončila jsem hovor, ale z rukou mi vyklouzl mobil a spadl na zem u spolujezdce. Rychle jsem se pro něj chtěla ohnout a sebrat ho, ale nějaká malá holčička mi vběhla do silnice...

Z pohledu Danielle

"Haló?".
"Dobrý den, je u telofonu Danielle Peazer?".
"Ano, u telefonu, kdo volá?".
"Dobrý den, volám z nemocnice. Před dvaceti minutami k nám přivezli vaší kamarádku v krytickém stavu. Měla autonehodu. Snažili jsme se spojit s rodinnými příslušníky, ale zjistili jsme, že žije sama v naší zemi. Jste napsaná, jako její spolubydlící, je to tak?". Srdce se mi zastavilo. Steph a v nemocnic?! Autonehoda?! Panebože!
"Ano, je to tak, hnedka tam přijedu, nashledanou" bez váhání jsme vzala klíče od auta, kabelku a jela do nemocnice.
"Dobrý den, před nějakou dobou k vám přivezli mladou ženu, měla autonehodu. Kde mmůžu někoho najít, aby mi něco řekl?!" vystrašeně jsem se zeptala recepční.
"Ano, přivezli. Běžte do druhého patra a tam se optejte sestřiček, uvidíte co ty vám řeknou".
"Děkuju" okamžitě jsem vyběhla po schodech do druhého patra a zoufale hledala kohokoliv. Bože! To tady zrovna teď nemůže nikdo být?! Prošla jsem celé patro, až jsem nakonec spatřila sestřičku. "Dobrý den, prosimvás, kde je ta žena, co jí sem přivezli od autonehody?!".
"Prosimvás uklidněte se. Zhluboka se nadechněte a posaďte se..".
"Já se nechci posadit! Jen mi řekněte kde je, jak na tom je..!" začala jsem s hysterickými scénami. Byla jsem na nervy z toho, že blízký člověk měl autonehodu a nikdo mi nic neřekne.. tak jak jsem mohla být klidná?!
"Právě je na operačním sále, prodělala těžká zranění, ale víc vám říci nemohu. Jste rodina?".
"Nejsem, jsem spolubydlící. Žije tu sama, rodinu má v zahraničí. Mě to můžete říct".
"Bohužel dokud nebudu mít potvrzení od rodin, nemohu".
"Bože můj!" vztekle jsem kopla do židle.
"Prosimvás ještě jednou, uklidněte se!" zvýšila hlas.
"Já.. omlouvám se. Je to moje nejlepší kamarádka, mám o ní hrozný strach.." sedla jsem si na židli a rozbrečela se.
"To je v pořádku, chápu vás. Půjdu něco zjistit. Počkejte tady" usmála se a odešla. Já jsem vytáhla z kabelky mobil a vytočila Liamovo číslo.
"Ano lásko?".
"Liame.." nemohla jsem srozumitelně mluvit.
"Bože Danielle, co e stalo?!" zhrozil se.
"Steph.. měla nehodu!".
"Cože?! Jakou nehodu? Kdy? Jak je na tom?!".
"Teď jsem přijela do nemocnice. Je na operačním sále. Prý má težká zranění, nic víc zatím nevím..".
"O můj bože.." nedokázal ze sebe vypustit slova. "Jak ti je?".
"Hrozně.. Tak hrozně se o ní bojím Liame.." začala jsem ještě víc brečet.
"Dan, to bude v pořádku. Všechno to dobře dopadne, neboj".
"Ale co když ne?! Co když se něco stane a ..".
"NE! Nic se nestane, Steph se z toho určitě dostane. Budu muset jít, řeknu to klukům. Zavolej mi hned, jak budeš vědět něco víc, dobře?".
"Dobře".
"Miluju tě".
"Já tebe" ukončila jsem hovor. Pohodině ke mně přišla sestřička.
"Má prý vnitřní krvácení, lehkýý otřes mozku a nejspíše zlomenou ruku. Ještě nejsou hotová všechna vyšetření, takže zatím detaili moc neznají. Nicméně je stále na operačním sále a operují jí. Až operace skončí, doktro vám řekne víc".
"Ježiši kriste.. děkuju vám moc".
"Nemáte za co. Nechtěla by jste si dát kávu? Vypadáte opravdu zdrchaně".
"Ráda, děkuju" usmála jsem se.
"Tak pojďte semnou, v sesterně vám jí uvařím".
"Já ještě jen zavolám příteli, hned za vámi příjdu".
"Dobře".
...
"Liame?".
"Tak už víš něco víc?".
"Ano. Má vnitřní krvácení, lehký otřes mozku a nejspíše zlomenou ruku. Stále jí operují, sestřička říkala, e až operace skončí, doktor mi řekne podrobnosti".
"To snad není možné.." povzdechl.
"Říkal jsi to klukům?".
"Říkal, byli naprosto v šoku a na něčem jsme se dohodli".
"Na čem?".
"Máme mít teďka 12 dní volno. Poletíme zpět do Londýna".
"To myslíš vážně?! To je úžasné..".
"Kluci neváhali a říkali, že určitě poletí".
"A co Zayn?".
"Je z toho hodně špatný.. On vlastně jako první navrhnul, že odletí".
"Aha, a kdy chcete přiletět?".
"První leadlo prý letí za 4 hodiny, nasedneme do něj a tak za půl dne by jsme mohli být v Anglii".
"To je super. Těším se na tebe".
"I já na tebe, ještě ti zavolám".
"Dobře, měj se".

O 2 hodiny později

Lékař mi řekl, že Steph úspěšně odoperovali. Prý můžou nastat komplikace, ale v ohrožení života už není. Jak mě se ulevilo... Ptala jsem se, kdy by se mohla probudit a jestli bych za ní mohla. Říkal, že po otřesu mozku a po narkóze je pravděpodobné, že spíše až druhý den dopoledně, dřív ne. No, nezbývá mi nic jiného, než čekat...

Uplynula celá noc a já jí celou proseděla v nemocničním křesle. Oči jsem nezamhouřila. Ráno po vizitě, jsem k ní nachvíli mohla. Pořád spala. Budu tu do té doby, než jí uvdím plně při smyslech...

"Ano Liame?".
"Ahoj Dan, právě jsme přistáli v Londýně. Kde jsi?".
"Vy už jste přistáli? Neměli jste o několik hodin dýl přiletět?".
"Letělo ještě jedno letadlo o 3 hodiny dříve a odlétali jsme bez zpoždění, takže to takhle vyšlo".
"Aha, jsem v nemocnici. Kdy příjdete?".
"Počítám tak do půl hodiny. Čekej nás, zatím" ukončil hovor.

Po půl hodině

Seděla jsem pořád v jednom a tom samém křesle, které bylo naproti výtahu. Netrpěliě jsem čekala na to, až z něj vystoupí kluci. Dveře se otevírali, otevírali.. "Liame!" vakřikla jsem radostí a běžela ho obejmout.
"Dan, jsem tak rád, že tě zase můžu obejmout!".
"To mi povídej!".
"Kde je Steph?!" zeptal se Zayn.
"Je na pokoji číslo 5".
"Můžou k ní už návštěvy? Probudila se už?!" nedočkavě se ptal.
"Můžou, ale jenom hodně málo. Probudila se už, ale hned usla".
"A můžu za ní teď?".
"Zeptej se setřičky, je támhle v tech otevřených dveřích".

Z pohledu Zayna

Sestřička mě vedla chodbou přímo k jejímu pokoji.
"Tady to je, ale jen chvíli, nejvíce pět minut, dobře?".
"Dobře".
"Můžete tedy jít". Vzal jsem za kliku a otevřel dveře. Ležela tam tak bezmocně.. Sedl jsem si na kraj postele a vzal její ruku do dvých dlaní. Tiše jsem seděl a koukal jak spí. "Steph, chci, aby jsi věděla, že jsi pro mě ten nejdůležitější člověk. Ikdyž se stalo, co se stalo.. Odpouštím ti. A stydím se za to, že mi to vše došlo až u takovéhle chvíle a né dříve...

Hope dies last - Kapitola 1.

29. listopadu 2012 v 17:57 | Steph |  Hope dies last

Takže, aby jsme si to upřesnili. Tohle je "můj brácha" Christopher Folinson. Že nevypadá na patnáct? Vím, taky jsem se napoprvé divila. Ale kdyby jste ho poznali osobně, uvidíte, že se chová tak na deset. Co k němu říct. Hezounek, který láme dívčí srdce. Hraje od pěti let fotbal. Je v něm opravdu dobrý, nejlepší z týmu. Hrozně rád fotografuje (jako já, fotografování přímo zbožňuji).Většina holek ho považuje za toho nejlepšího kluka na světě. Cituji: "On je fakt boží!". Tak trochu to nechápu, ale budiž. Mě se na něm líbí jeho styl. Někdy si z něj dělám srandu, jestli nechce být model. Btw - úplně to nesnáší. Jsme už dobře sehraný. Provokujeme se, jako kdyby jsme spolu byli už od malička. Mám ho opravdu ráda. Je to dobrý mladší bráška..


Toto je Kate a Preston Folinsonovi. Moji "rodiče". Oba jsou hrozně hodní, pozorní a naslouchaví. Snaží se pro druhé udělat co jim na očích vidí. Takové dobré duše. Jsem ráda, že udělali tu věc, že mě adoptovali. Ptala jsem se jich, proč zrovna mě. Lidé, kteří adoptují dítě, si většinou vybírají mimina nebo děti tak do tří let. Řekli mi, že každé dítě si zaslouží mít domov, né jen ty malé. Když mě poprvé uviděli, měli prý hned jasno. Nicméně mám je ráda. Vytvořila jsem si k nim silné pouto. I k Christopherovi..

Začnu vám tedy vyprávět můj příběh. Doufám, že se vám můj bláznivý život bude líbit.

"Tino! Tino!" slyšela jsem z dálky, jak na mě volá moje nejlepší kamarádka Emma. Běžela ke mně jako posedlá.
"Co tak šílíš probůh?" zeptala jsem se nechápavě.
"Tomu neuvěříš!" vychrlila na mě a přitom lapala po dechu.
"Tak řekneš mi už, o co jde?".
"Víš, na co jsem sehnala lístky?!" pořád napínala.
"Emmo, jestli mi to teď hned neřekneš a pořád mě budeš napínat, tak přísahám, že tě vlastnoručně uškrtim!".
"Dobře, dobře.. Tuhle sobotu budou v Sydney vystupovat JLS!" začala skákat a pištět. Já jsem se k ní okamžitě připojila.
"To si děláš srandu?! A ty jsi sehnala lístky?! Proboha kde?" zeptala jsem se vzrušeně.
"Máma má v práci kolegu a jeho kamarád pro ně dělá tanečníka. Dal mu dva lístky, ale on nemůže, tak je v práci nabýzel. Máma ví, jak je milujeme a tak neváhala a vzala si je od něj!".
"Em! Navždy budu tvojí mámu milovat!" objala jsem jí.
"Ani nevíš, jakou radost jsem měla, když mi to dneska říkala. Ale! To nejlepší ještě nevíš!".
"Em! Vždiť to semnou šlehne! Co může být lepšího, než koncert JLS?!".
"Drž se. VIP vstupenky do zákulisí!". Málem se mi zastavilo srdce nadšením. Já, ta holka, která nikdy nemá moc štěstí, právě půjde na koncert JLS s VIP vstupenkama?! Štípněte mě, jestli nespím!
"O můj bože! Em! To je jedna z těch nejšťastnějších chvílí v mém životě!" znovu jsem jí objala.
"A budeš mít ještě lepší náladu, když ti řeknu, že dneska ve čtyři odpoledne máme sraz s Dominicem a Felixem na pláži?".
"Ty mě chceš úplně odrovnat, žejo?" zasmála jsem se. "Tohle je úžasnej den!".

Jen pro vysvětlení - Dominic je sedmnáctiletý kluk, se kterým mám společných pár hodin ve škole a jsem do něj až po uši zamilovaná. Je tak roztomilý a hodný. Felix je jeho pravá ruka. Jeden bez druhého neudělají krok. Stejně jako já a Em. Mimochodem, Emmě se líbí.

Felix a Dominic
"Ale sobota, bude ten nejúžasnější!".
"Máš pravdu, ale teď by jsme už měli jít do školy. Za chvíli bude zvonit" řekla jsem Em a šli jsme do školy. Celý den byl nudný. Jako každý jiný strávený ve škole. Naštěstí mi ho zpříjemňují moji kamarádi. Co já bych bez nich dělala.

4 pm

"Em! Tak dělej už. Příjdeme pozdě!" hulákala jsem na ní před jejím domem.
"Neboj, už jdu" řekla z balkonu a opět zmizela. Po chvíli vyšla ven. "Tak můžeme?" zeptala se.
"Jasně že jo. Určitě budeme mít zpoždění" řekla jsem trochu naštvaně.
"Notak Tino, na pláž to máme ani né pět minut. Nepříjdeme pozdě".
"Když myslíš..". Hrozně jsem se těšila na Dominica. Vždy, když na něj jen pomyslím, tak jsem jako nepřítomna v realitě. A co teprv, když jsem s ním! To vnímám jen ty jeho modré oči a roztomilý úsměv.
"Ahojte holky!" volal na nás z pláže Felix. Vedle něj stál Dominic.
"Ahoj" pozdravili jsme najednou.
"Půjdeme rovnou do vody?" zeptal se Dominic.
"Dala bych cokoliv za to, abych se mohla schladit ve vodě, je neskutečný pařák!" řekla jsem a svlékla jsem si šaty, pod kterými jsem měla už jen plavky. Kluci byli také už jen v plavkách.
"Takže, kdo se chce namočit jako první?" zeptal se kulišácky Dominic. Já a Em jsme se na sebe jen nechápavě koukli. "Myslím, že ty jsi říkala, že chceš" řekl a popadl mě do náručí a běžel do vody jak splašený. Já byla štěstím bez sebe.

Emma je prostě úžasná. Je milá, vtipná a hlavně nikdy mě nezradila. Nevím, co bych bez ní dělala. Někdo jí ale nechápe. Je to totiž umělecká duše a někdy je jaksi "mimo realitu". Umí nádherně kreslit. Jednou už dokonce měla svojí vlastní výstavu. Ale ať si o ní každý říká něco jiného, pro mě je to nejlepší kamarádka, které věřím. Má ještě o tři roky staršího bráchu, ale ten se odstěhoval před rokem do Francie, za prací. Už od patnácti totiž dělá modela, pro jednu modelingovou agenturu.



Co vy na to? :)

Hope dies last - Promo

29. listopadu 2012 v 17:57 | Steph |  Hope dies last

Tak tohle jsem já, Tina Collins.

Je mi čerstvých sedmnáct. Od narození jsem bydlela v dětském domově v Sydney. Měla jsem i přes to hezké dětství. Vychovatelé byli příjemní a snažili se nám poskytnout prostředí domova. Ve čtrnácti mě adoptovali Kate a Preston Folinsonovi. Bydlí v severní části Sydney. Nyní je to i můj domov. Beru je jako tetu a strejdu. Jsou moc milí. Mají již patnáctiletého syna Christophera. Je to takový hezounek, který láme dívčí sdrce v jednom kuse, ale je to milý a hodný kluk. Nastoupila jsem do nové školy, našla si nové kamarády a začala žít jako "normální" teenager s "mámou a tátou".

Co na to říkáte? Budete číst? :)


Heart On Fire - 6.Kapitola

28. listopadu 2012 v 18:32 | Barča |  Heart On Fire


6.Kapitola


Zobudila som sa na nepríjemný zvuk budíka. Preboha, prečo mi zvoní budík o siedmej ráno v nedeľu?! Počkať, to nie je budík. Uvedomila som si, že mi niekto volá.

"Prosím?" opýtala som sa ospalo.

"Ahoj zlatko," povedala moja mama.

"Ježiš, prečo mi voláš o siedmej ráno?!" opýtala som sa nahnevane.

"Potrebujem, aby si mi išla nakúpiť."

"A ty nemôžeš ísť?" opýtala som sa jej.

"Nie, nemôžem! Veď som chorá," povedala dosť ostro.

"Fajn. Čo to vlastne chceš?" opýtala som sa veľmi ochotne.

"Múku a cukor."

"To je akože všetko?" opýtala som sa trošku nahnevane. Kvôli týmto dvom veciam ma akože budí?!

"Veď vieš, že musím už pomaly začať piecť."

"Prečo?" opýtala som sa.

"Veď Finn má dneska narodeniny a je aj oslava. Nebodaj si zabudla!"

"Nie, nie....nezabudla," zaklamala som. Úplne mi to vypadlo.

"A kedy je tá oslava?" opýtala som sa.

"Dnes o piatej a keď chceš, tak si môžeš niekoho pozvať," povedala.

"Fajn, niekoho zo sebou privediem. Takže iba múka a cukor. A koľko toho?" opýtala som sa ešte.

"Tak zober celý kartón múky aj cukru," povedala mama.

"Dobre, zhruba o deviatej ti to prinesiem, hej?"

"No môže byť, ale skús skorej."

"Idem ja teda, ahoj," povedala som a zložila som. Postavila som sa z postele a odostrela závesy. Čo by to bolo za ráno, keby nepršalo?! Nemala som náladu sa nejako chystať, tak som sa len umyla, učesala a obliekla si obyčajné sivé tepláky, čierne tričko, tenisky a na to nepremokavú modrú bundu. Do ruky som zhrabla peňaženku s mobilom a vybehla von. Odomkla som auto a rýchlo doň nastúpila.


Prechádzala som regály v obchode a hľadala múku, keď mi zazvonil mobil.

"Ahoj," počula som známy hlas.

"Oh...ahoj Harry," povedala som šokovane. Nemyslela som si, že by zavolal. Prečo vlastne volá?

"Máš už na dnes nejaké plány?" opýtal sa.

"No hej, už niečo mám," povedala som mu.

"Aha, tak teda niekedy inokedy," povedal trošku skleslo, ale cítila som, že sa pri konci usmial.

"Inokedy," zopakovala som po ňom.

"Tak teda fajn, ahoj," pozdravil ma.

"Ahoj," odzdravila som ho a zložila. Ešte toto mi chýbalo. Buď nemám na robote nič, alebo zrazu všetko naraz! Keď som sa otočila, tak presne oproti mne bola múka! Ja ju tu hľadám už polhodinu a mám ju priamo pod nosom! Nakúpila som, čo som potrebovala a išla za mamou.

Zazvonila som pred našim domom. Otvoril mi môj brat Gerry. Zostala som riadne v šoku.

"Gerry?!" povedala som šokovane.

"Čo ty tu robíš?" opýtala som sa prekvapene medzi dverami.

"Veď Finn má narodeniny, tak som musel prísť. Veď má tridsiatku," povedal Garry a spýtavo na mňa pozrel.

"Veď jasné!" povedala som až po chvíľke, kým mi došlo, že môj brat už má tridsať.

"Ty si zabudla?"

"Nie," povedala som aj Gerrymu.

"Je tu aj Page s deckami?" opýtala som sa ho na zahovorenie témy. Page je manželka Gerryho. Gerry má dve deti - Tomasha a Claire. Tomash má devätnásť a Claire má šestnásť. Určite ich nebudem ani poznať. Nevidela som ich už cez tri roky. Tak to bude teda riadna oslava. Máme dosť veľkú rodinu. Dúfam, že sem prídu všetci moji ujovia a tety, bratranci, sesternice a neviem, kto všetko ešte.

"Budeš tu stáť alebo pôjdeš aj dnu?" opýtal sa ma a zobral mi celý nákup.

"Teraz nie, lebo musím ísť ešte do práce. Povedz mame, že o štvrtej tu budem a niekoho si aj privediem."

"Dobre, odkážem."

"Ďakujem, ahoj," pozdravila som a utekala do auta. Musím ešte skočiť na dve hodinky do práce. Na víkend tu síce máme iných ľudí, ale Jane nemôže prísť tak skoro, tak musím ísť namiesto nej zaskočiť. Jimmy tam bude asi tiež, pretože často robí nadčasy.


"Ahojte," pozdravila som kolegov, keď som vošla zozadu do kaviarne.

"Ahoj," ozvalo sa jednohlasne. Jimmy ako vždy behal po rajóne. Mohla by som ho pozvať na tú oslavu, nech tam nejdem sama. Počkala som kým príde k pultu.

"Jimmy, čo robíš dneska od štvrtej?" opýtala som sa ho.

"Idem s Jessicou do kina, prečo?" opýtal sa ma.

"Aha, tak teda nič."

"Čo si potrebovala?"

"Chcela som, že či by si nešiel so mnou na oslavu môjho brata. Mama povedala, že si mám zo sebou dakoho priviesť."

"Prepáč, keby si povedala skorej...."

"To je v pohode," povedala som s úsmevom.

"Nájdem si niekoho iného."

"Dúfam, že sa nehneváš."

"Neboj sa."

"Tak fajn. Inak, keď chceš ísť preč, tak môžeš. Zoberiem to za teba. Stavím sa, že si zabudla na tie bratove narodeniny a nemáš ani darček," povedal podozrievavo.

"Bože! To je na mne tak vidno, že som zabudla na narodeniny môjho brata?!"

"Nieee," povedal ironicky a zasmial sa. Buchla som ho do ramena.

"Auu! To bolelo!"

"Lebo to malo bolieť. Inak ďakujem. Môžem teda ísť?" opýtala som sa ho.

"Samozrejme, len choď."

"Ďakujem. Máš to u mňa, ahoj," pozdravila som a odišla. Nasadla som do auta a išla domov. Musím si ešte premyslieť, čo si ešte oblečiem a s kým pôjdem. V tej chvíli ma niečo napadlo. Zdvihla som telefón a vytočila známe číslo.

"Prosím?" ozvalo sa.

"Ahoj Harry, to som ja Elisa."

"Jeej, ahoj!"

"Teraz sa cítim dosť trápne, ale chcem sa ťa opýtať, či si si už spravil program na večer."

"Hh, nie. Zatiaľ som voľný."

"A mohol by si ísť so mnou na oslavu narodenín môjho brata?" opýtala som sa hanblivo. Naozaj sa za seba hanbím. To je hrozné povedať niekomu, že už večer niečo mám a o štyri hodiny mu volať a pýtať sa ho, či by mal na mňa čas.

"Fuuha....si si istá, že tam chceš ísť práve so mnou?" opýtal sa ma.

"Mala som v pláne pozvať môjho kamaráta, ale on ide večer s priateľkou do kina a iná pánska spoločnosť ma nejako moc nenapadá. Jedine keď tak môj bývalý kolega, ktorého som odjakživa neznášala. Vždy mi robil naprieky a ja moc kecám! Prepáč," zasmiala som sa na konci.

"Tak pôjdeš so mnou?" opýtala som sa ho.

"Čo si mám obliecť?" spýtal sa ma. Podvedome som sa usmiala.

"Vieš čo si daj? Daj si bielu košeľu a nejaké tmavé rifle," povedala som mu. Nič iné ma nenapadlo. Veď to je také normálne.

"Tak teda dobre. Kedy je tá oslava?"

"O pol štvrtej prídem po teba, áno?"

"Nemôžem prísť radšej ja pre teba?" opýtal sa.

"Nie, pôjdeš so mnou," povedala som rozhodne.

"Tak fajn, vieš kde bývam?" opýtal sa ma.

"Viem, už som raz u teba bola, ak si spomínaš."

"Veľmi dobre," povedal milým tónom.

"Teraz už musím ísť, tak o pol štvrtej buď doma. Ahoj," pozdravila som ho a zrušila. Teraz si ešte musím vymyslieť čo si oblečiem a čo kúpim bratovi. Vidím to na nejakú dobrú fľašu niečoho tvrdého.

Heart On Fire - 5.Kapitola

27. listopadu 2012 v 9:20 | Barča |  Heart On Fire


5.Kapitola


Bolo nádherné slnečné popoludnie, čo sa tu moc často nestáva. Kráčala som s Harrym, po parku po štrkovej cestičke. Obaja sme mali dobrú kávu zo Starbucksu. Park bol krásne žltý ako každú jeseň. Listy zo stromov postupne opadávali a pokrývali trávu.

"Ty nepracuješ dlho u Larryho, však?" opýtal sa ma.

"Len týždeň zatiaľ. Vyhodili ma totižto zo starej práce."

"A čo si robila pred tým?"

"To je komplikované, pretože prijali ma ako reportérku, ale pracovala som ako paparazzi," povedala som nie veľmi nadšene. Skôr sklamane a myslím, že to započul.

"Neznášam paparazzov," povedal dosť vážne.

"Sú všade kam sa pozriem. Nemám absolútne žiadne súkromie," hovoril a ja som dostala neskutočné výčitky svedomia. Vedela som, že moja práca bola zlá, ale nikdy som nad ňou nejako moc nerozmýšľala.

"Ale aj tí ľudia musia z niečoho žiť," obhájila som sa.

"I keď je to hnusná práca," dodala som.

"To je, ale aj ich chápem. V tom máš pravdu, že musia z niečoho žiť," povedal a vyhodil do koša prázdny pohár od kávy. Spravila som to isté a sadli sme si na lavičku. Sedeli sme od seba vzdialený asi takých dvadsať centimetrov. Harry sa oprel a položil ruku na moje rameno.

"Aké originálne," povedala som sarkasticky. Harry sa nad tým pousmial a povedal: "Tak čo som už mal robiť." Mykla som plecami a pozrela sa na bledomodrú oblohu.

"Máš súrodencov?" spýtal sa ma, aby nebolo medzi nami trápne ticho.

"Sestru a dvoch bratov, ty?"

"Sestru....staršiu," dodal.

Obloha sa pomaly začínala zaťahovať a obaja sme vedeli, že sa o chvíľu rozprší.

"Nepôjdeme pomaly?" opýtal sa a postavil sa. Podal mi ruku a zdvihol ma na nohy. Zasmiala som sa a postavila sa. Držali sme sa za ruky a kráčali plným chodníkom lístia. Na to, že má len osemnásť mi príde dosť rozumný. Nie je to také decko ako som si myslela. Avšak stále mi tu nehrala jedna vec. Prečo chce práve mňa? Čo je na mne také zaujímavé? Práve sme prechádzali okolo kopy nahrabaného lístia, keď som dostala nápad. Pustila som mu ruku a ukázala na oblohu.

"Aha! To čo tam je?" opýtala som sa ho. V tom momente, keď sa pozrel hore som ho drgla a spadol do lístia. Začala som sa na ňom smiať. Zdrapol ma za ruku a stiahol ma na seba.

"Heeej!" zakričala som na neho.

"Si si snáď nemyslela, že tu budem sám?!" opýtal sa s úsmevom. Videla som, že ma chce pobozkať, tak som sa rýchlo postavila a opýtala sa: "Tak čo? Ideme?" Nahlas si vzdychol a postavil sa. Pokračovali sme v ceste ku mne domov. Teraz sme vedľa seba kráčali ako kamaráti. Žiadna nebezpečná blízkosť, žiadne držanie za ruky. Naozaj to nechcem unáhliť, i keď myslím, že on by aj chcel. Lenže nechcem bez hlavo skočiť do rozprúdenej rieky. Veď kto je on a kto som ja! On je pop spevák a ja som čašníčka. Musím dávať pozor na jeho reputáciu, a aj na svoju. Viem ako to v časopisoch chodí. Uvidia nás spolu niečo robiť, tak je hneď po ňom a aj po mne.


"Tak sme tu," povedala som a zastavila pred mojím domovom. Harry ku mne pristúpil a chytil ma za obe ruky.

"Bolo to fajn, ďakujem," povedal po chvíli pozerania sa do očí.

"Nemáš začo, aj ja ďakujem."

"Zopakujeme si to niekedy?" opýtal sa.

"Môžeme," povedala som s úsmevom stále neprerušiac očný kontakt. Harry sa ku mne naklonil a šiel ma pobozkať. Tesne pred tým, ako dosiahol moje pery, som sa mu otočila bokom, takže mi dal pusu na líce. Pustila som mu ruky a odstúpila od neho.

"Tak teda nabudúce, ahoj," pozdravila som ho a utekala hore ku vchodu. Zmizla som vo vnútri a utekala do mojej garsónky ku oknu. Odtiahla som kúsok závesu, tak aby ma nebolo vidno a pozerala sa von oknom. Ešte stále tam stál. Zdvihol ruky nad hlavu ako keby sa šiel modliť a mierne s nimi zatriasol a pozrel sa do neba. Na tvári mal úsmev od ucha k uchu. Pozrel sa ešte na bytovku, otočil sa a kráčal von z ulice. Zasmiala som sa na ňom a odišla do kuchyne spraviť si čaj.

Heart On Fire - 4.Kapitola

26. listopadu 2012 v 19:43 | Barča |  Heart On Fire


4.Kapitola


Harry stál vonku pred barom ako povedal. Bolo vidno, že už je trochu v náladičke. Myslím, že pôjdem spraviť to isté, čo on.

"Ahoj," pozdravil ma hneď a objal. Trošku rýchle, ale nevadí.

"Tak čo? Ideme dnu?" opýtal sa ma.

"Mám taký dojem, že mňa ta nepustia."

"Prečo?"

"Do tohto klubu si potrebuješ kúpiť lístok a ako tak pozerám, tak bežne nenosím dvesto libier vo vrecku."

"To je v pohode. Pustia ťa, si so mnou. Len sa ma drž a prejdeš," povedal Harry a vykročil smerom k vchodu. Šla som tesne za ním.

"Ona je tu so mnou," povedal ochranke, ktorá len kývla hlavou a odstúpili od vchodu. Kráčali sme dolu čiernymi schodmi. Ocitla som sa vo veľkej tmavej sále plnej ľudí. Vzadu svietil bar a pult s DJ-om. Ľudia sedeli v boxoch, tancovali alebo len tak postávali bokom. Akurát hrala pesnička Heads will roll z Projectu X. Raz som ten film videla. Celkom ušiel. Harry ma stiahol na tanečný parket a pritiahol ma ku sebe.

"Som rád, že si prišla," povedala mi do ucha. Cítila som na krku jeho horúci dych.

"Čo sa ti zmenili plány?" opýtal sa.

"V podstate hej. Odišla som odtiaľ," povedala som nahlas.

"Kde si bola?"

"U mamy," povedala som jednoducho.

"Ale nechcem to rozoberať," povedala som mu a položila som si ruky okolo jeho krku.

"To ani ja," povedal a zosunul svoje ruky nižšie. Tancovali sme spolu do nemoty, občas sme si niečo do seba hrkli. Už som normálne nevládala. Keď som sa pozrela na čas, tak boli tri hodiny ráno. Preboha! To ako uteká ten čas! Ako sa dostanem domov? V takomto stave nemôžem šoférovať. Ledva zvládam pokladať pravú nohu pred ľavú.

"Ako pôjdem domov?" opýtala som sa Harryho, keď sme stáli už vonku pred klubom.

"Poď ku mne. Bývam kúsok odtiaľto," povedal a chytil ma za ruku. Vykročil doprava. Nebola som si v tej chvíli istá, či on sám vôbec vie kam ide, ale aj mne to bolo v tej chvíli jedno.


"No taaak!" povedal nahnevane Harry, keď sa mu nedarilo strčiť kľúč do zámky.

"Ukáž to sem!" vytrhla som mu kľúč z ruky a pokúšala sa o to ja. Na tretí krát sa mi to podarilo a otvorila som dvere do jeho bytu. Bola v ňom tma a ani jeden z nás sa nechystal zasvietiť. Keď som uvidela gauč, tak som si naň hneď sadla. Chvíľu som na ňom sedela a pozerala sa do blba. Totálne sa mi motala hlava. Začala som sa pomaly vyzliekať. Zostala som len v spodnom prádle. Na gauči bola deka, tak som sa s ňou prikryla a ľahla si. Zatvorila som oči a šla som spať, keď som pocítila ruku na mojom ramene a následne aj pery. Tvárila som sa, že spím. V tej chvíli si však sadol na kraj gauča a cítila som na sebe jeho pohľad.

"Ja viem, že nespíš," povedal po chvíľke ticha.

"Ako vieš," zamrmlala som.

"To chceš fakt spať na gauči?" opýtal sa ma.

"Prečo nie, mne je tu dobre," povedala som a otočila sa mu chrbtom. Nepotrebujem s ním mať pletky hneď od začiatku. Vôbec ho nepoznám.

"Tak fajn," povedal mierne sklamane a odišiel. Tipujem, že šiel do spálne. Zajtra si aj tak nebude pamätať, čo sa dneska dialo a možno ani ja nie.


Zobudila som sa na gauči presne tak, ako som aj zaspala. V ústach som mala neskutočné sucho a cítila som, že mám ťažký žalúdok. Posadila som sa a obliekla si aspoň tričko. Zo včerajšku si v podstate pamätám dosť. I keď pomaly zisťujem, že mám miestami okno. Napríklad nepamätám si kedy som sa vôbec vyzliekla a čo sa dialo ďalej. Dúfam, že sa nič takého nedialo. Potrebovala som ísť strašne na záchod. Začala som hľadať kúpelňu. Omylom som vošla do Harryho spálne, ktorý sa akurát obliekal.

"Hop! Pardon," povedala som ako som vošla. Hneď som aj odišla a pokračovala v hľadaní. Napokon som ju našla. Vykonala som, čo som potrebovala, umyla si tvár a vrátila sa do obývačky, ktorá bola prepojená s kuchyňou. Harry stál opretý o kuchynskú linku a mal pohár plný vody.

"Dáš prosím ťa aj mne?" opýtala som sa ho. Najprv na mňa v rýchlosti pozrel a premeral si ma. Automaticky mi podal jeho pohár a povedal: "Nech sa páči. Ako sa ti spalo?"

"Ďakujem a ako v päť hviezdičkovom hoteli. Máš veľmi pohodlný gauč," povedala som s úsmevom a sadla som si na stoličku. Vypila som naraz všetku vodu a položila pohár na stôl.

"Prepáč za včerajšok," povedal po chvíľke ticha.

"Prečo sa ospravedlňuješ?"

"Predstavoval som si ten večer inak."

"Čo bolo na ňom zlé? Mne sa to páčilo," povedala som s úsmevom a neklamala som. Tak dobre som sa nezabavila už dlho.

"Nespoznal som ťa," povedal smutne a sadol si oproti mne.

"Tak to aby sme napravili," povedala som so šibalským úsmevom a následne sa zasmiala na jeho zmätenom pohľade.

"Pôjdeme von," objasnila som mu situáciu.

"Tak platí," povedal a jemne ma pohladkal po ruke.

Tak dúfam, že sa vám to zatiaľ páči :)) Budem veľmi rada, keď zanecháte vaše názory :) Novú kapitolu dám vždy, keď na predchádzajúcej bude minimálne 5 komentárov :))

Heart On Fire - 3.Kapitola

26. listopadu 2012 v 15:18 | Barča |  Heart On Fire

3.Kapitola


Celý týždeň som doma obchádzala obrúsok s telefónnym číslom a rozmýšľala som, či mám zavolať. Najprv mi to prišlo, že by som to mohla skúsiť, ale potom som si spomenula, že ja mám dvadsaťpäť a on maximálne dvadsať. Myslím, že by som sa cítila ako jeho staršia sestra.


Práve som utierala barový pult, keď sa otvorili dvere, zacinkal zvonček a dnu vošiel on. Aspoň si myslím, že on nechal to telefónne číslo. Blížil sa ku mne s úsmevom na tvári. Sklopila som zrak a pokračovala v utieraní.

"Ahoj," pozdravil ma.

"Ahoj," odzdravila som ho a uprela na neho pohľad.

"Ako sa máš?"

"Ujde to. Ty si si sem prišiel pokecať alebo si hodláš aj niečo objednať?" opýtala som sa ho so štipkou sarkazmu.

"Prečo si nezavolala?" opýtal sa ma na rovinu.

"Nevedela som čie je to číslo," povedala som prosto a postavila sa priamo oproti nemu.

"A keď už teraz vieš, tak neskúsiš to aspoň?" opýtal sa a usmial sa na mňa. Usmiala som sa a pokrútila hlavou.

"Ja neviem."

"Mimochodom ja som Harry."

"Myslíš si, že ja neviem, kto si?"

"Ja neviem.......a vieš?" Neviem ani prečo, ale zasmiala som sa. Ten chalan je totálny blázon.

"Vieš o tom, že viem," hovorila som so širokým úsmevom.

"Musím už ísť," povedala som mu, zobrala si tácku a šla k stolu pri okne. Sadol si na stoličku a vyzliekol si sako.

"Dobrý deň. Tak čo si želáte?" opýtala som sa manželského páru.

"Jahodový čaj a ľadovú kávu."

"Dobre, hneď to bude."

Začala som pripravovať kávu. Stále sedel na stoličke a neustále ma pozoroval. Už mi to pomaly začínalo liezť na city.

"Musíš sa stále na mňa pozerať?" opýtala som sa ho po chvíli.

"A nemôžem?" opýtal sa drzo.

"Nie, nemôžeš!"

"Kto mi to zakáže?" opýtal sa s miernym smiechom. Dostal ma. Zostala som bez slov. Konečne som dorobila kávu a na chvíľu odtiaľ zdrhla. Položila som im to na stôl a vrátila sa naspäť. Okrem nich a ešte jednej partie báb tu nikto nie je. Ešte je málo hodín. Jimmy ešte tiež neprišiel. Som tu len ja s Ronym. Emma má dneska voľno. Ja by som nemala pracovať zajtra, pretože už začínam druhú zmenu.

"Nezašla by si so mnou niekam?" opýtal sa ma po chvíľke, čo bol ticho.

"Nezdá sa ti, že je to nevhodné?"

"Prečo by malo byť?"

"Práve si pozval von čašníku, ktorá ťa raz obslúžila a pri tom ani nevieš, ako sa volá."

"Elisa, ja dobre viem, koho pozývam von. V piatok o ôsmej môže byť?" opýtal sa a obliekol si sako. Chvíľu som bola ticho a rozmýšľala som.

"Beriem to ako áno! Čakaj tu pred kaviarňou," povedal a nechal mi na stole jeho vizitku. Ešte koľko kontaktov na neho mi nechá? Pred dverami ešte zakýval a odišiel von. Vizitku som vložila do vrecka a pokračovala vo svojej práci. Keď som obsluhovala ľudí pri treťom stole, tak som si na niečo spomenula.

"A sakra!" povedala som omylom nahlas.

"Prosím?!" opýtala zhrozene pani, ktorú som práve obsluhovala.

"Ospravedlňujem sa, to mi vypadlo," povedala som rýchlo.

"Veď pre to."

Odišla som odtiaľ najrýchlejšie ako sa dalo. Spomenula som si na to, že zajtra musím ísť za mamou. A zajtra je piatok! Musím mu zavolať. Zobrala som si telefón a vizitku. Vytočila som jeho číslo a čakala, kým sa niekto ozve.

"Prosím?"

"Ahoj Harry, to som ja Elisa. Chcem ti len oznámiť, že zajtra večer ísť nemôžem. Musím ísť totižto k mame. Dúfam, že ti to moc nevadí."

"Ou...jasné. To je v pohode a v sobotu večer môžeš ísť?"

"Myslím, že hej. Ale nie som si istá. Pozriem si to a dám ti vedieť, ok?"

"Dobre. Teraz voláš zo svojho mobilu?" opýtal sa ma.

"Hej, prečo?"

"Potrebujem si uložiť tvoje číslo."

"Aha, tak fajn. Ja už idem ahoj."

"Pa."

Zložila som a pokračovala vo svojej práci.


Piatok večer


Sedela som so Sylviou a Finnom (už druhý týždeň) u nás doma a hrali sme s mamou Scrable ako vždy. Robíme to stále, keď sme s ňou. Aspoň sa zabaví, keď je stále doma a zbytočne nenačíname trápne alebo už dávno rozobraté témy.

"A čo ty Eli? Čo máš nové?" opýtala sa ma mama.

"Ale nič."

"To nevieš mami? Našu Eli vyhodili z práce," povedala moja úžasná sestra a vtedy Finnovi zabehol čaj. V tej chvíli som ju kopla pod stolom a nahodila na ňu vražedný pohľad.

"Čože?! To je pravda?" spýtala sa ma zhrozene mama.

"No hej, ale nie je to tak ako to vyzerá!" rýchlo som sa obránila.

"Je to tak, že som dočasne vyhodená na dva mesiace, kým nedonesiem nejakú reportáž, ktorá prevalcuje ostatnú konkurenciu. Ak sa mi to nepodarí, až vtedy budem nastálo vyhodená. Teraz som len dočasne. Navyše mám prácu. Robím čašníčku v kaviarni. Tam kde pracuje aj Jimmy."

"Aspoň, že tak. Vieš už o čom budeš písať?" opýtala sa ma.

"Ešte nie," povedala som a pozrela sa na hodiny.

"Nemáš aspoň nejakú predstavu?" opýtala sa ma sestra.

"Nie," povedala som hneď.

"Sylvia, nechaj ju," povedala mama.

"A nejakého chlapa už máš?" opýtala sa ma.

"Ešte nie."

"Už by si si mala konečne niekoho nájsť," povedala mama. Finn sa zasmial, ale radšej sa zdržal komentára.

"Ale mami!"

"No čo?! Ja sa chcem dožiť vnúčeniec aj od teba!"

"Mama, myslím si, že na to je ešte dosť času. Mám len dvadsaťpäť."

"Ja keď som mala dvadsaťpäť, tak Gerry bol už na svete."

"Tak ale ja nemôžem za to, že ste si s otcom nedávali väčší pozor!" zvýšila som trochu hlas.

"Elisa!" zakričala na mňa mama.

"Prepáč, ale tak, čo je zlé na tom, že nemám chlapa? Mne ho netreba, nepotrebujem ho. Vystačím si aj sama."

"Veď tak aj vyzeráš," povedala potichu moja sestra.

"Prosím?!" doslova som na ňu zvrieskla. Už som strácala nervy ako vždy.

"Povedzme si na rovinu. Keby si mala chlapa, tak si oveľa príjemnejšia, milšia.....," hovorila moja sestra, no do reči jej skočila mama: "Chcela tým v skratke povedať, že potrebuješ sex."

"Bože môj mama!" povedala som s nervami na úplnom krajíčku. Kde to preboha žijem?! Ešte niečo povedia, ja stratím nervy, tresknem dverami a minimálne tri týždne ma neuvidia.

"Tak ja radšej na chvíľu pôjdem," povedal Finn so smiechom a odišiel do kuchyne.

"No....mama to vystihla."

"Viete čo?! Ja idem, pretože nemám na vás nervy. Rada som tu s vami strávila túto úžasnú polhodinu večera. Čaute," hovorila som nahnevane a odišla z domu. Nasadla som do môjho auta a zobrala do ruky mobil. Zavolala som Harrymu.

"Ahoj!" povedal prekvapene.

"Ahoj, máš už na dnes program?" opýtala som sa ho.

"Čo si hovorila?!" zakričal do telefónu. V pozadí bolo počuť hudbu. Očividne bol v nejakom klube.

"Či už máš na dnes program!"

"Nie!"

"A kde si?!"

"V jednom klube! Príď za mnou!"

"A kde je ten klub?!"

"Na štyridsiatej druhej! Počkám ťa vonku!" zakričal a zložil ma. Fajn, ide sa na štyridsiatu druhú.

Tak, rada by som vedela vaše názory! :))

Heart On Fire - 2.Kapitola

25. listopadu 2012 v 10:08 | Barča |  Heart On Fire
2.Kapitola
"Tak čo? Zoberiete tú prácu?" pýtal sa ma šéf Larry's café. Hľadela som raz na neho a raz na zmluvu. Irónia je, že absolútne nemám žiadne skúsenosti s touto prácou. Nechápem, ako je možné, že zobral práve mňa. Okrem mňa tu bolo ďalších šesť ľudí.
"Tak áno, či nie?" spýtal sa znova.
"Tak teda áno," povedala som a usmiala som sa. Nutne potrebujem prácu. Nesmiem si vyberať. Ale aj tak stále nechápem, prečo ja. Podpísala som zmluvu na pol roka. V podstate, už mi môže byť jedno tá moja reportáž, ale aj tak sa o ňu pokúsim. Nádej umiera posledná. Vyfasovala som uniformu a odišla za Jimmym.
"Zdravím kolegyňa," povedal s úsmevom a zapol si posledný gombík na košeli. Prvýkrát som sa pozrela na svoju uniformu. Čierna minisukňa so žltou blúzkou a čiernou vestičkou. Tie moje tenisky budú k tomu fakt dokonalé. Pomyslela som si. Čierne členkové conversky. To fakt bude vyzerať. Obliekla som sa a vošla do kaviarne. Nebolo v nej moc ľudí. Dalo by sa povedať, že bola poloprázdna alebo poloplná? Postavila som sa za barový pult a čakala, čo sa bude diať. Podišiel ku mne Jimmy.
"Na čo ste potrebovali obsluhu? Veď je to tu takmer prázdne."
"Pozri sa na hodiny. Ešte je len desať hodín. Nechci vedieť, čo to tu bude medzi štvrtou a šiestou. My tu umrieme!" hovoril Jimmy, kým pripravoval vanilkový shake.
"Tak to som teda zvedavá." Posadila som sa a pozerala sa von oknom. Ako vždy pršalo. Slnko som tu nevidela, ani nepamätám. Zaspala by som, keby mi nezazvonil telefón.
"Prosím?" ozvala som sa.
"Ahoj! Máš tento týždeň čas?" pýtal sa ma môj brat Finn.
"No....mám," povedala som po chvíľke.
"Mohla by si ísť v piatok večer za mamou? Pretože ja nemôžem. Musím ísť do Nemecka na otočku."
"Dobre, ale nabudúce pôjdeš ty za mňa, keď nebudem môcť ísť."
"Dík, máš to u mňa. Mama by nás asi zabila, kebyže nepríde aspoň jeden z nás."
"A Sylvia nepríde?" opýtala som sa po chvíli. Sylvia je moja staršia sestra. Aj Finn je starší odo mňa. Ja som zo všetkých najmladšia. Gerry pracuje v New Yorku, Sylvia, Finn a ja sme zostali tu v Londýne. Niekto s lepším postavením, niekto (ako som ja) s horším. Dalo by sa povedať, že som čierna ovca rodiny. Gerry je chirurg, Sylvia je manažérka hotela, Finn je podnikateľ a ja som momentálne zamestnaná na polovičný úväzok v kaviarni. Fakt zapadám.
"Sylvia? Myslím, že hej. Ale radšej tam aj tak choď."
"Fajn, prídem. Už musím ísť, lebo som v práci, tak ahoj," rozlúčila som sa a zložila. Mobil som si schovala do vrecka.
"Elis, zober prosím ťa ešte štvorku a päťku," poprosil ma Jimmy. Mal pravdu. Je päť hodín a je tu neskutočný nával. Ľudia vkuse prichádzajú a odchádzajú. Ak niekto neodíde, tak tých , ktorí práve teraz prišli nebudeme mať kam dať. Necítim si už nohy. Už hodinu behám hore dole. Ešte som sa vôbec nezastavila. Odniesla som poslednú objednávku a upratala vedľajší stôl. Vrátila som sa s plnou táckou pohárov a položila ich na pult.
"Na dvojku prišli hostia," upozornila ma Emma.
"Veď som odtiaľ teraz prišla!" povedala som s nervami na krajíčku. Zobrala som lístky s ponukou a zaniesla ich na dvojku. Poriadne som si obzrela tváre. Boli mi povedomí. Určite som ich už stretla.
"Už viete, čo by ste si dali?" opýtala som sa s úsmevom.
"Čo nám odporúčate? Čo najlepšie tu máte?"
"Myslím, že to najlepšie stojí pred nami," povedal jeden z nich. Zasmiala som sa na jeho poznámke.
"Tak odporučila by som vám bielu čokoládu, kávu, whiskey....pretože dneska sú všetky "biele" nápoje za polovicu, ako každú stredu," povedala som stručne.
"Alebo ešte sú teraz dobré aj milkshaky."
"Ďakujeme, my si niečo vyberieme."
"Dobre, o chvíľu prídem."
Vrátila som sa za barový pult. Emma stála pri kase, ako vždy.
"Čo si objednali pri dvojke?"
"Ešte neviem, za chvíľu by som tam mala ísť."
"Tak pekne choď za nimi, nech si to môžem nahodiť."
"Idem."
Cestou ku nim som ešte pozbierala niekoľko prázdnych pohárov.
"Tak už ste si vybrali?"
"Tak dáme si jeden jahodový shake, biele mochacino , frapé a ešte kúsok tej čokoládovej torty," hovoril jeden z nich. Očividne nejaký hovorca.
"Jasné, hneď to bude," povedala som a odišla.
"Takže na dvojku nablokuj jahodový shake, biele mochacino, frapé a jeden kúsok čokoládovej torty," povedala som Emme a prešla za pult. Začala som pripravovať svoje objednávky. Párkrát sa mi podarilo zraziť s Jimmom. Je tu strašne málo miesta. Vzala som preplnenú tácku a postupne poroznášala objednávky.
"Budete ešte niečo chcieť?" spýtala som sa pri stole na dvojke.
"Zatiaľ nie, ďakujeme."
"Potom stačí niekoho zavolať," povedala som.
"Ako sa voláš? Ak sa smiem spýtať," opýtal sa ma kučeravý chalan. Zdá sa mi to alebo tu so mnou flirtuje dajaký mladý zajačik?
"Elisa," povedala som jednoducho a chytila tácku do rúk.
"Tak ja už musím ísť ďalej." Odišla som s úsmevom k ďalším stolom. Kaviareň sa postupne vyprázdňovala. Blížilo sa k ôsmej hodine. Unavená som si sadla k barovému pultu a oprela si hlavu o lakeť. Neskutočne sa mi chcelo spať. Nevidela som pred seba ani na dva kroky.
"El, dvojka si pýta účet. Mám to vziať za teba?" opýtal sa ma Jimmy.
"Nie, idem ja," povedala som skleslo a ťarbavo vstala. Zobrala som účet s peňaženkou a šla za nimi.
"Nech sa páči. Bude to 14,55 libier."
"To je dobre," povedal mi chalan v rohu a dal mi pätnásť libier.
"Ďakujem," povedala som s úsmevom a odišla. Počkali sme kým odídu poslední zákazníci a mohli sme sa pustiť do upratovania. Upratovala som dvojku, keď som našla obrúsok s telefónnym číslom a slovami "zavolaj mi". Pousmiala som sa nad tým, obrúsok som si schovala do vesty a pokračovala v upratovaní. Chlapec sa tuším nudí, keď pozerá po mne.
"Tak na dnes padla," povedal Jimmy, keď sme zatvárali kaviareň.
"Chvalabohu!" vykríkla som víťazoslávne.
"Obdivujem ťa, ako si tu vydržal už tak dlho. Ja tu fakt ako viac pol roka nevydržím."
"Mňa to celkom baví a je to v podstate dobre platené, keď si to tak vezmeš."
"To máš pravdu, plat celkom ujde. Aspoň na moje pomery."
Rozprávali sme sa cestou k našim autám. Bola som rada, že konečne neprší. Síce bolo chladnejšie a tma, ale to mi nevadilo. Rozlúčila som sa Jimmom a nasadla do auta. Zaparkovala som na okraji chodníka pred mojou garsónkou a rýchlo vošla dnu. Zvalila som sa na posteľ, tak ako som prišla. Nevládala som pohnúť ani prstom. Hneď som zaspala a spala až do rána.

Heart On Fire - 1.Kapitola

24. listopadu 2012 v 19:57 | Barča |  Heart On Fire
1.Kapitola
"Do čerta!" zahrešila som nahlas a nervózne treskla rukou po volante. Zasa prídem neskoro. Tieto zápchy sú neúnosné. Raz ma to tu zabije. Dneska nemôžem meškať. V žiadnom prípade. Robím v tejto priblblej firme už 3 roky za mizerný plat a stále čakám na povýšenie. A dneska to môže konečne prísť! Moje vytúžené povýšenie. Pracovala som tvrdo a myslím si, že moja práca bola dobrá. Už ma nebaví každodenné behanie po meste a prenasledovanie ľudí. Preboha! Som reportérka, nie paparazzi! Bohužiaľ, je to tak. Prijali ma tu ako reportérku a kde som nakoniec skončila?! Pri slizkom prenasledovaní ľudí. Túžim po rozhovoroch, aj vlastná rubrika by mi úplne postačila. Je mi jedno o čom, len niečo lepšie platené a ľudskejšie. Zápcha sa konečne pohla. Z rádia sa ozval preafektovaný hlas jednej hlásateľky Quin Doorovej. Ako ju neznášam. Je to moja bývala spolužiačka zo strednej. Už vtedy mi robila peklo zo života. Teraz ma už iba každé ráno otravuje jej hlas. Toto fakt nie je fér! Kvôli jej peknej tváričke a "zmyslu pre humor" sa dostala hneď po strednej do rádia. Čím všetkým som si musela prejsť ja! Výška, brigády, stáže....a kde som teraz? Pri fotografovaní! Ten život je fakt pes.
Odbočila som do bočnej uličky, kde sídli budova magazínu Seventeen. Presne! Časopis pre puberťáčky, ktoré si bezhlavo kúpia hocičo. Časopis bez zmyslu...jediné témy, ktoré sa tam točia je make-up, vzťahy, sex a hviezdičky showbiznisu. Nechápem ani prečo som vtedy zobrala túto prácu. Asi to bolo tým, že som nemala na výber. Nájom za garsónku sa zvyšoval a voľné miesta ubúdali. Zobrala som prvú vec, ktorá mi prišla pod ruku. Nemohla som riskovať. Hovorila som si, že tu budem, kým sa nenájde niečo lepšie. A som tu stále.
Vystúpila som z môjho mini autíčka a zamkla ho. Rýchlo som prebehla cez dážď a otvorila si dvere do budovy. Ako vždy prízemie bolo prázdne. Nastúpila som do výťahu a vyviezla sa na piate poschodie. Hneď ako sa otvorili dvere, niekto mi strčil do rúk tácku s kávami a povedal: "Elis dones to Kyre, Joeymu a šéfke!" Odišiel tak rýchlo, že som ani nestihla zareagovať, kto to bol.
"Milujem svoju prácu," precedila som pomedzi zuby a postupne poroznášala kávu. Zastala som pred veľkými mahagónovými dverami. Zaklopala som. Ozvalo sa hlasné: "Ďalej!" Vošla som dnu.
"Dobré ráno," pozdravila som Lady Brockovú, majiteľku magazínu.
"Nech sa páči, tu je vaše biele laté." Položila som pohár s kávou na stôl.
"Elis, sadni si sem prosím ťa na chvíľku," povedala vážnym tónom.
"Všimla som si, že v poslednej dobe chodíš dosť neskoro a tie tvoje fotky za moc nestoja. Čo sa s tebou porobilo? Bola si jedna z najlepších, ktorých som tu mala a teraz to takto dopadlo."
"Ja....ja neviem, prečo," zakoktala som. Jej slová do mňa udreli ako blesk. Za moc nestoja?! Ako to?!
"Elis, je mi to ľúto, ale nemám na výber. Buď mi prinesieš niečo, čo bude totálny trhák a prevalcujeme tým všetky ostatné magazíny, alebo si skončila. Zatiaľ si dočasne odstavená zo svojej činnosti. Dávam ti na to dva mesiace. Môže to byť hocičo, ale musí to stáť za to. Máš na to len jeden pokus."
"Takže hocičo? Môže byť k tomu aj článok?" opýtala som sa roztraseným hlasom. Bola som si 100% istá, že sa o chvíľu rozplačem.
"Hocičo. Teraz si zbaľ veci a bez práce sa ani nevracaj," povedala veľmi vážne a prebodla ma pohľadom.
"Môžeš ísť," dodala.
"Dovidenia," povedala som ťažko a opustila miestnosť. Slimačím tempom som sa presunula ku svojmu mini stolíku v zadnej časti miestnosti pri okne. Vonku ešte stále lialo ako z krhly. Z pod stola som vytiahla veľkú kartónovú škatuľu a postupne som do nej začala vkladať veci. S ťažkým srdcom som sa posledný krát pozrela na svoje miesto a odišla. Škatuľu som hodila na zadné sedadlá a nasadla si. Bola som celá mokrá. Aj za ten krátky čas som stihla zmoknúť. Naštartovala som a namierila som si to do jednej kaviarne blízko centra.
"Ahoj Jimmy," pozdravila som skleslo svojho kamaráta, ktorý tam pracuje ako čašník.
"Ahoj El, čo sa stalo?" opýtal sa hneď, ako ma uvidel. Sadla som si na pohovku v rohu a zaklonila hlavu.
"Vyhodili ma!" povedala som naštvane a zhlboka sa nadýchla.
"Prečo?"
"Vraj som sa očividne zhoršila. Ale ja to nechápem! Vždy som jej doniesla to, čo chcela! Netuším čo budem robiť. Dala mi dva mesiace na to, aby som jej doniesla nejakú reportáž, ktorá prevalcuje všetky ostatné magazíny. Lenže čo budem dovtedy robiť? Z čoho budem platiť nájom? Veď ma ešte aj vysťahuje exekútor. Bez tak mám už nedoplatok za elektrinu. Ja som tak zúfalá."
"To ti verím, ale mám pre teba návrh," povedal Jimmy a podal mi fľašu s vodkou.
"Mám sa akože opiť?" opýtala som sa ho nechápavo.
"Lognúť si môžeš, ale toto nie je ten návrh. Práve zháňame ďalšiu obsluhu, pretože nestíhame. Nechcela by si to skúsiť?"
"Ale ja som to nikdy v živote nerobila. Navyše, poznáš ma! Vždy, keď niečo chytím do ruky, tak mi to padne."
"Nemusíš sa obávať, dám ti rýchly kurz, pretože zajtra sú prijímacie pohovory. A ešte jedna rada. Vždy sa usmievaj," povedal a vyčaroval na mňa kúzelný úsmev.
"Ako dlho si ho trénoval?" podpichla som ho.
"Časom som si na to zvykol. Tu máš, chytaj!" hodil mi do ruky utierku.
"Šéf tu dneska nie je, tak si môžeš vyskúšať hneď zaraz, či ti to pôjde."
"Si sa zbláznil?!"
"El, tam je zákazník," povedal a prudko ma postrčil ku nemu.
"Ehm...dobrý deň! Želáte si?" opýtala som sa s rozpačitým úsmevom a cítila som ako mi do líc stúpa červeň.
"Jedno veľké expresso s mliekom."
"Hneď to bude," povedala som s úsmevom a zmizla. Jimmy už stál za pultom.
"Jedno veľké expresso s mliekom," vyhŕkla som na neho zo stresu.
"Vidíš ako ti to ide," povedal zo smiechom. Prešiel ku kávovaru. Prichystal mi objednávku na malú tácku. Zhlboka som sa nadýchla a opatrne som vzala tácku do rúk. Len to nevylej, len to nevylej,.....opakovala som si dookola. Položila som mu kávu aj s táckou na stolík a odišla.
"Necháva sa tam aj tá tácka, že?" opýtala som sa Jimmyho.
"Hej, nestresuj." Zasmial sa na mne a opustil ma. Sadla som si na barovú stoličku a zahľadela sa von oknom. Absolútne netuším, čo budem robiť. O čom bude moja reportáž? Globálne otepľovanie asi moc veľa ľudí nezaujme. Zajtra skúsim ten konkurz a uvidím, čo bude ďalej. Ak ma príjmu, tak to zoberiem a po večeroch budem pracovať na svojej reportáži, alebo sa na to vykašlem. Ak bude táto práca dobrá, tak sa nebudem musieť vrátiť.

Tak taký menší úvodík :)) Dúfam, že vás to aspoň trošku chytilo :))

Nový príbeh už o chvíľu!

24. listopadu 2012 v 19:19 | Barča
Ahoj baby! Dočkali ste sa! Dám vám dneska 1.Kapitolu nového príbehu! Ešte stále vyberám názov xDD O 20.00 ju tu máte, tak dúfam, že si ju čo najskôr prečítate a zanecháte aj ten nejaký komentárik :))

Forever in my heart - Kapitola 43.

21. listopadu 2012 v 17:09 | Steph |  Forever in my heart

"To my taky! A mimochodem. Vítej doma Steph" usmála se a pohladila mě po rameni.
"Děkuju. Půjdeme?".
"Jasně. Ukaž, pomůžu ti s kuframa" natáhla se a vzala mi dva, já vzala ostatní a ještě Daisy. Naložili jsme vše do auta. Po patnácti minutách jsme byli u domu. Chtěla jsem vyndat své věci u kufru, ale Danielle mě zastavila. "Počkej! Vyndáme to pak, teď semnou pojď dovnitř" chytla mě za ruku a šli jsme k hlavnímu vchodu. "Připravená?" podívala se na mě takovým zvláštním pohledem, jako kdyby něco chystala.
"Dan, jestli na mě něco máš připravenýho, tak tě uškrtím" zasmála jsem se.
"Neboj, bude se ti to líbit" otevřela dveře a a vstoopili jsme do domu.
"Vítej zpáátky!" zakřičela najednou skupinka lidí. Až po chvíli jsme se trochu vzpamatoala, co se to vůbec děje. Předemnou byli Natali, Sam, Karin (kamarádky z Londýna) a.. cože?! Louis, Niall, Liam, Harry a Zayn?! Co ty tady dělaji?! Holky se ke mně rozeběhli a začali mne objímat. "To je taky dost, že ses vrátila!" říkala Sam.
"Holky, vy ste mi tak chyběli" usmála jsem se, ale pořád jsem koukala po klukách. Po chvíli, když holky ode mně odstoupili, tak přišli kluci, kromě Zayna. Ten stál s Danielle o kus dál. "Kluci, co vy tady dělát?! Neměli jse být už dávno v letadle?" zeptala jsem se opravdu překvapeně.
"Některé lety do Asie museli zrušit, kvůli špatnému počasí, co tam mají. Ten náš byl mezi nimi" odpověděl mi Liam.
"Budeme odlétat nejspíš za dva dny" dodal Niall.
"Aha, tak to potom jo.." usmála jsem se a všechny je objala.
"Tákže můžeme jít vedle?" zeptala se Danielle.
"Vedle?" řekla jsem nechápavě.
"Máme tam něco k zakousnutí a můžeme si tam sednout, popovídat si a tak". Šli jsme tedy všichni vedle do obyvacího pokoje. Louis mě ale chytil za ruku a naznačil, že půjdeme stranou.
"Co se děje Louisi?".
"Jak si vedeš?" zeptal se starostlivě.
"Není to žádný med. Zayn mi hodně chybí. Když jste odlétali z Chicaga, dostala jsem od něj dopis..".
"A..?".
"Psal, že je hodně zklamaný. Prý si dáme nějaký čas pauzu. Chce si to všechno v hlavě srovnat..".
"Aha, a mluvila jsi s Harrym?".
"Nemluvila. Na letišti mi akorát řekl, že nic z toho, co mi řekl nebere zpět, ale je mu líto co se stalo. Bude to prý jen moje rozhodnutí.. Párkrát mi i volal, ale nebyla jsem schopná to vzít".
"Bože můj.. Do čeho se to kudrnatý stvoření nezaplete..".
"Co Zayn? Jak si vede?".
"Je pořád zamlklý. Zkoušel jsem s ním o tom mluvit. Ale prostě nic".
"Tak co bych taky jiného mohla čekat.." po tváři mi stekla slza.
"Ne, Steph. Prosím nebreč" utřel mi slzu.
"Louisi, jsem ale úplně nadně! Nikdy mi nebylo hůř..." začala jsem brečet a silně jsem se k němu přitiskla.
"Notak, to bude zase dobré. Už aby to mezi vámi bylo vyřešené.. Víš jaké to je, když se mám na vás oba dívat, jak se navzájem trápíte?" snažil se mě utěšit.
"Já vím..".
"Chceš jít nachvíli nahoru? Až se dáš trochu do kupy, tak za námi přiď, dobře?" usmál se a otřel mi slzy z tváří.
"Dobře" oplatila jsem mu úsměv. "Sice se opět budu opakovat, ale mám tě ráda Louisi" objala jsem ho.
"Já tebe taky. Tak šupej nahoru a dej se do pořádku. Já ostatním řeknu, že za chvíli přijdeš" odešel za ostatními. Já jsem po schodech vyšla do patra. Šla jsem do jednoho z pokojů pro hosty. Sundala jsem si mikinu a posadila se na postel. Všimla jsem si, že vedla ležela pootevřená taška. Byla určitě Zayna. Poznala jsem ji hned, protože jsem mu jí sama dala k vánocům. Neměla jsem v úmyslu v ní hrabat, to bych neudělala. Ale na vrchu ležela malá krabička na šperky. Ani nevím, proč, ale vytáhla jsem jí. Opatrně jsem jí otevřela a v ní se blískal stříbrný, vapadal jako zásnubní prstýnek s diamantem. Byl tak překrásný. V ten moment mi to došlo. Co když byl pro mě..? Pro koho jiného by měl takovýhle prsten? Chtěl mě pož.. O můj bože.. Jsem taková husa! Slzy mi začali téct proudem. Bože proč já všechno vždy zkazím?!
"Steph?". Prudce jsem otočila hlavou - ve dveřích stál Zayn.



7.časť

19. listopadu 2012 v 19:24 | Kikuš
,,Podľa našich najnovších informácii by sa známy spevák skupiny ONE DIRECTION-Liam Payne mal nachádzať na psychiatirkom oddelení súkromnej kliniky v Londýne. Pridelili mu dokonca aj VIP izbu, a dokonca získal aj osobnú terapeutku. Stala sa ňou extravagantná doktorka Carly Hendersonová, ktorú teraz môžete vidieť na obrázku. Podľa ďalších zdrojov sa medzi nimi rysuje niečo, čo môžeme považovať ako vzťah. Včera boli spolu pristihnutí našimi fotografmi, ako sa prechádzajú po areáli nemocnice. Čo na to asi povie Liamova priateľka, úspešná herečka a producentka Nicole Williamsová ? Tá momentálne prežíva vrchol svojej kariéry v ...'' šokovaná som to vypla. Sú normálni ?? Nič spolu nemáme ...

,,Sestričkaaaaaaa, som domaaaaaaa !'' zaspieval sopránový hlas mojej sestry Lauren, no mnou to ani nepohlo.

,,Carly ?'' zvolala a vzápätí som počula dupot jej opätkov, ktorý sa stále znásoboval. Musela som asi vyzerať veľmi zle, lebo ani ona zo seba nedokázala dostať súvislú vetu.

,,Bože, Carly ... Ja ... Hovor !'' pootočila som sa smerom k sestre a proste som sa rozplakala. Naše fotografie teraz kolujú po celom svete, ktovie, čo si teraz ľudia o mne pomyslia ?? Neudržala som sa, a všetko som Lauren cez slzy vyrozprávala.

,,Och, zlatko. Veď to je tvoja práca'' utešovala ma Lau, ktorej som slzami pokropila bielu blúzku (určite značkovú a neskutočne drahú).

,,A-ano, ale ... '' Lauren ma rázne prerušila.

,,Nesmieš sa trápiť, nikto ti predsa nejde pokaziť tvoj život, a navyše-tá Nicola, či ako sa to volá ... Ak naozaj Liama ľúbi, takáto klebeta ju nerozhádže a navyše-prečo ťa to tak zobralo ? Je to len tvoj pacient'' povedala Lauren jemne. Vreckovkou som si utrela slzy a poprosila som Lauren, nech ma na dnes nevyrušuje. Vzala som ho stola notebook a predsierala som, že idem do svojej izby. Bezcieľne som ťukala do klávesnice a rozmýšľala som, či nebudú problémy. Či ma vedenie nemocnice nedajbože nevyhodí. Svoju prácu milujem, a len ťažko by som si vedela predstaviť robiť niečo iné. Zahnala som všetky tmavé myšlienky a hodila som sa na posteľ. O malú chvíľu sa moje viečka sadol spánok, no ...

,,Carly, Carly, bože .... Vstávaj !'' budila ma sestra s krikom. Zaklipkala som očami a nemala som ani šajnu, čo sa deje.

,,Ešte ma to neprešlo, Lauren. Ak nehorí ... '' pokúšala som sa, no Lauren ma zastavila.

,,Horí, ségra. A že je to požiar ! Pred našim domom sú akýsi ľudia a fotografujú ho, obávam sa, že to budú nejakí paparazzi, ktorí hneď uverili ''rozprávke'' o vzťahu medzi tebou a Liamom'' vyhŕkla. Rýchlo som vstala a poobzerala som sa dookola. Mozog mi pracoval na plné obrázky.

,,Och, Carly ... Mysli !'' prikazovala som si v duchu, no na žiadne riešenie som neprišla.

,,Obávam sa, že toto je koniec !'' povedala som v šoku.

,,Nie, nie je ...'' povedala Lauren pevným hlasom. Schmatla do rúk môj telefón, a vytáčala čiesi číslo.

,,Čo to stváraš ?'' skríkla som a pokúšala som sa ju zastaviť.

,,Volám Liamovi predsa !''

Forever in my heart - Kapitola 42.

18. listopadu 2012 v 17:31 | Steph |  Forever in my heart

O dva dny později

"Tak Steph, oficiálně můžeš odletět zpět do Anglie" oznámila mi Edith před budovou úřadu, kde jsme byli zařídit věci ohledně opatrovatelství.
"Áno" odpověděla jsem částěčně šťastně a částečně s takovým zvláštním pocitem. Tak trochu i strachem z toho, co bude.
"No ták, Steph. Všechno bude dobré, uvidíš. Vrátíš se zpět do Londýna a začneš novou kapitolu života".
"Teď mi to došlo teprve! Vždiť já ani nemám kam jít bydlet! Nejdříve jsem byla na kolejích, když jsem studovala a poté jsem se nastěhovala k Zaynovi. Vůbec nevím, kam bych měla jít..".
"No.. nechci nějak rejpat, ale existuje taková věc, jako je internet. Určitě si tam najdeš nějaký byt".
"Nebudu mít na výběr". Jak jsme přišli 'domů', hned jsem vzala notebook a začala hledat nějaký byt. Jenže problém byl, že jsem měla na letenku a něco málo navíc. Nejdřív si asi budu muset něco vydělat, abych měla aspoň na podnájem. V tu chvíli mi začal zvonit mobil.
"Ahoj Dan".
"Ahoj, tak co, máte to opatrovatelství už zařízené?".
"Áno, máme. Jenže jen tak se asi nevrátím do Londýna. Neměla bych tam kde bydlet, protože se Zaynem je to takové, jak to je. Momentálně mám tak jenom na letenku a něco málo k tomu. Budu si muset tady v Chicagu něco vidělat a poté si sehnat nějaký podnájem".
"To mě vůbec nedošlo, že by si neměla kde být. Ale teď napadlo mě, že by jsi mohla být u nás s Liamem. Vždiť kluci za pár dní odletí a já bych apoň nebal v takovém velkém domě sama".
"Jsi hodná Danielle, ale nemyslí si, že Liamovi by to bylo jedno..".
"Prosímtě, bude rád, že tu nebudu sama a navíc, byla by jsi tu do té doby, než by sis něco vydělala a obstarala si svůj vlastní byt".
"Já nevím, připadá mi to takové.. Děláte toho pro mě tolik..".
"Steph, si naše kamarádka. Ty jsi nás podržela už tolikrát, že to ani nespočítám na prstech jedné ruky. Ještě dnes se s Liamem domluvím a dám ti vědět, dobře?".
"Dobře. Děkuju".
"Nemáš za co. Odtoho tu přátelé jsou. Zatím ahoj".
"Ahoj" položila jsem hovor. Celý zbytek dne jsem nějak přeživořila u notebooku. Večer jsem si udělala bublinkovou koupel a potom zalehla do postele. Zrovna volala Dan.
"Ano?".
"Zbal saky paky a namiř si to rovnou k nám" oznámila mi šťastně.
"Tak to je super" byla jsem upřímně ráda, že budeme s Danielle spolu.
"To je víc než super! Kdy by jsi chtěla přiletět?".
"Nevím ještě. Asi až kluci odletí. A určitě to Liamovi nevadí?".
"Ne, nevadí. Sám byl nadšený, že se vrátíš a říkal, že to je jedině dobře, že budeme spolu".
Tak dobře. Teďka jdu spát, dám ti vědět, kdy přesně přiletím".
"Jojo, dobrou noc".
"Dobrou noc". Jsem opravdu ráda, že budu trávit čas s Danielle. Že budu konečně v Londýně. Sice nevím, jak to budu zvládat, když Liam bydlí ob tři domy od Zayna. Oprvadu ne, ale.. nechám ot vše osudu, jak napsal i sám Zayn. Zhasla jsem lampičku a usnula.

Další den jsem si rezervoval letenku do Londýna. Letadlo mělo odlétat v den, (přesně za týden) kdy kluci měli odlétat. Takže není žádná šance, že by jsme se setkali. Během posledních dní jsem trávila skoro všechen čas s Edith a Meredith. Podnikali jsme různé výlety a užívali si. Na Zayna jsem se snažila nemyslet, protože jsem si poslední dny v Chicagu chtěla užít bež nějakých výčitků, starostí, trápení a hlavně slz. Dny utíkali jako voda a byl tu den odletu.
"Steph, chci, aby jsi věděla, že jsem tě hrozně rád poznali. Jsi úžasný a silná člověk a věřím, že vše, co tě teď trápí, dopadne dobře. Hlavně buď šťastná a užívej si života. Jsi ještě mladá a máš ho celý před sebou".
"Děkuju. Jsi dobrý člověk a věřím, že se o Meredith postaráš, jak nejlépe umíš. Budu ti volat a psát".
"To budu ráda" usmála se a objali jsem se.
"Meredith.." klekla jsem si k vozíčku. "..doufám, že budeš mít tolik zdraví, kolik ho potřebuješ" objala jsem jí.
"Děkuju Steph. A promiň za to všechno, vždiť sama víš".
"Neomlouvej se" usmála jsem se. "Tak, budu muset jít" vzala jsem do ruky kabelku. "Ještě jednou děkuju a mějte se" naposledy jsem se usmála a šla k terminálům..

O několik hodin později

"Prosíme cestující, aby odpoutali bezpečností pásy a opustili letadlo. Po výstupu si vyzvedněte svoje zavazadla. Děkujeme, že jste zvolili naše služby" oznámil automat v letadle. Odpoutala jsem si pásy a spojovacím tunelem jsem vešla do haly letiště. Chvíli jsem čekala na kufry a ještě si šla do zvířecího oddělení pro Daisy. Dlouhou a širokou chodbou jsem vešla do hlavní haly letiště. Rozhlížela jsem se, jestli někde neuvidím Danielle.
"Londýn tě vítá a doufá, že tu už zůstaneš" ozvalo se zezadu. Úplně přesně jsem věděla, čí to je hlas. Otočila jsem se s úsměvem a viděla Dan. Položila jsem Daisy s přepravkou na zem a silně jí objala.
"Bože! Jsem tak hrozně ráda, že jsem zpátky!".

Ještě jednou se vám omlouvám, že kapitoli jsou tady jen cca jedna za týden. Opravdu doufám, že to chápete a nejste na mě naštvaní. Kvůli škole je toho času málo a pokaždý taky nemam chuť psát. .. Ale něco jiného. Jak se vám líbí průběh příběhu? Jak by jste si představovali, že by tahle zápletka měla skončit? :)

Príbeh

17. listopadu 2012 v 9:15 | Barča |  Novinky,oznamy, moje spovede,....
Ahoj baby :)) Zdravím vás po dosť dlhom čase :) Pevne dúfam, že stále navštevujete môj blog a príbehy, ktoré tu píše Steph a Kikuš máte radi. Ja som prednedávnom začala opäť písať nový príbeh. Neviem ešte ako sa bude volať a či ho vôbec dopíšem do nového roka, pretože týmto štýlom akým píšem mi to bude trvať dosť dlho. (cca 1 max 2 kapitoly za týždeň) Som práve na 6.kapitole....a tak sa vás chcem opýtať, či sa mi oplatí v ňom pokračovať. Budete to čítať? Zanechajte mi tu komentáre či áno, nie....poprípade s akými postavami by ste ten príbeh chceli :)) Ďakujem a majte sa :))


6.časť-SHORT ONE !

16. listopadu 2012 v 14:57 | Kikuš |  Don't Let Me Go
,,Vidíš, Liam, že to nakoniec nebolo také strašné, ako si si myslel, však ?'' (už si aj tykáme) zisťovala som po našej krátkej prechádzke. Liam dopil zvyšok jeho kávy, obal odhodil do koša a prikývol.

,,Na celú hodinu som zabudol, že som psychiatrický prípad'' súhlasil so mnou, na čo som sa nespokojne strhla.

,,Čoskoro sa vrátiš na koncertné pódiá spolu so zvyškom kapely. Nemusíš sa báť !'' povedala som mu so snahou, aby to vyznelo čo najviac optimisticky. Liam však vyzeral dosť neisto.

,,Deje sa niečo ?'' spýtala som sa ustarostene-veď ešte pred chvíľou vyzeral taký šťastný !

,,Nie, Carly, mám len obavy ... Čo ak si o mne budú myslieť, že som psychicky labilný človek ? Čo ak kvôli mne 1D príde o fanušíčky ?'' v jeho hlase sa ozýval strach.

,,Ale to je somarina, Liam. Ak vás fanušíčky naozaj majú rady, tak to pochopia. Veď aj ty si len obyčajný človek a navyše ... Si na tom v poriadku'' trvala som neoblomne na svojom.

,,Kiež by som si to uvedomil i ja'' zaželal si sám pre seba.

,,Treba byť optimistický a všetko sa dá'' povedala som, a potom sme už len ticho kráčali hore do jeho izby. Potom sme sa ešte chvíľu zhovárali o jeho zdraví, a trochu som mu upravila lieky a harmonogram s terapiami. Aj keď na to Liam nevyzerá, nebude to až také ľahké, ako som tvrdila. Chce to proste určitú dobu, kým sa psychicky zotaví na sto percent !

,,Fajn, Liam, to je s mojej strany všetko'' povedala som jednoducho a chystala som sa na odchod. Liam sa spokojne usmieval.
,,Tisíc krát vďaka, Carly ... Si úžasná !'' odvetil úprimne a len čo som opustila jeho izbu, tie slová sa mi v hlave ozývali ešte dlhý čas.


-extrémne krátka, ale čo už :( hanbím sa za to, ale nestíham v poslednej dobre ... prepáčte mi to ! čakám na Vaše komentáre :)

Forever in my heart - Kapitola 41.

12. listopadu 2012 v 20:13 | Steph |  Forever in my heart

O hodinu později

"Stejně nemůžu nic dělat. Dokavaď sám nebude chtít, tak semnou nepromluví ani slovo".
"Já opravdu nevím, jak bych ti měla pomoct. Takováhle situece je prostě.. na nic".
"To je dobrý Dan, pomáháš mi už jen tím, že tu semnou jsi. Hodně si toho vážím".
"Prosímtě, to ani nestojí za řeč. To je samozřejmost".
"Kdy půjdeme na letiště?".
"Je skoro půl desáté. Liam mi už vezme moje kufry na letiště, takže se nikde nebudeme zastavovat. Domluvila jsem se s ním na půl jedenáctou nejdéle, takže tak za hoďku půjdeme".
"Dobře".
"Můžu ještě zavolat Liamovi, jestli se se Zaynem nějak domluvili, jak bude odlétat, chceš?".
"To by jsi byla hodná" usmála jsem se.
"Dobře, půjdu mu zavolat" zvedla se z postele a šla do kabelky pro mobil. "Liame? Ahoj. Už víte jak to bude se Zaynem? .. Aha, jasně .. Dobře, potom se uvidíme, zatím" položila hovor.
"Tak co?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Prý už s nimi mluvil, ale neřekl jim vpodstatě nic. Jen že ještě nevím, jetli odletí, ale ať mu zarezervují letenku na dnešek".
"Aha.. Takže stejně nic nevíme..".
"Steph, hlavu vzhůru. Vyřeší se to" usmála se a objala mě.

Na letišti - 22.3O

"Ahoj lidi" pozdravila jsem kluky.
"Ahoj Steph, jsi v pohodě?" optal se Niall.
"V pohodě moc nejsem, ale tak.. snažím se". Koukala jsem se tak na kluky, ale nikde jsem neviděla Harryho. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zahlédla ho, jak sedí stranou od nás na lavičkách se skloupenou hlavou.
"Co je s Harrym?" zeptala se Danielle.
"Nevím, celý den se chová hodně divně" řekl Niall. Trochu nechápavě jsem se na něj podívala.
"On neví o Harrym?" zašeptala jsem nenápadně Louisovi.
"Ne, ani Liam o tom neví".
"Já myslela.. že jsi jim to řekl".
"Ne, neřekl. Nechtěl jsem nic nikomu říkat, protože to nepotřebují zatím vědět. Některé věci se nemusejí rozpitvávat. A když jim to budeš chtít říct, tak jen ty" usmál se.
"Dobře, díky za to, že jsi přítel" dala jsem mu pusu na tvář. "Je tu Zayn?".
"Zatím ne. Nevíme, jestli příjde" odpověděl Liam.
"Nepůjdeme si na to hloubání sednout? Docela mě bolý nohy a navíc mam hlad a to velkej!" poznamenal Niall. Všichni se začali smát. "No co? Každý musí jíst!" bránil se.
"Nialle, Nialle.. Ty se nikdy nezměníš. Až budeš starý, tal nebudeš potřebovat žádnou výživu, ty by sis vstal pro jídlo ikdyby ti měli nohy upadnout" řekl Louis, vzal Nialla za rameno a šli směrem k lavičkám, kde seděl Harry. Všichni se za nimi rozešli, až na mě.
"Steph? Ty nepůjdeš?" zeptala se Danielle.
"Je tam Harry.." odpověděla jsem tiše.
"No jo vlastně.. Půjdeme si sednout někam jinam tedy?".
"To by bylo dobré". Šli jsem o dvě řady dál, než seděli ostatní. "To nevědění mě zabíjí".
"To ti věřím. Chceš, abych zkusila mu zavolat?".
"Ne Dan, ale díky. Nemůžou se ho všichni pořád vyptávat".
"Dobře. Půjdu si pro nějaké kafe, chceš taky?".
"Dám si a pořádně silné!".
"Dobře zvrhlíku. Za chvíli jsem zpátky" zasmála se a odešla.

22.55

"Prosíme cestující letu 54689 do New Yorku, ať se dostaví k odbavení zavazadel a následní k terminálům, děkujeme" ozval se letištní rozhlas.
"Tak, už budu muset jít" řekla smutně Danielle.
"Neboj, brzy se uvidíme v Londýně" usmála jsem se a silně jsme se objali. "Achjo kluci, budete mi tak chybět!" postupně jsem je všechny objala. U Harryho jsem se zastavila a jen se dívala. Zdvihl hlavu a poprvé za tu dobu se na mě podíval.
"Steph, chci, aby jsi věděla, že je mi to upřímně líto se Zayne. Ale žádného slovo, co jsem ti řekl, nelituji. Mé slova pořád platí. Bude to tvá volba" vzal si do ruky malou tašku, otočil se a šel směrem ke kontrole. Stála jsem tam jak přeražená. Cokoliv, co on řekne, tak mě vykolejí. Bože! Proč Harry musí být.. Harry!
"Zavolejte mi, až budete v Londýně".
"Neboj, zavoláme. A ty se nám tam co nejdříve vrať!" řekl Louis, usmál se a všichni odešli. Chvíli jsem tam stála a koukala, jak odcházejí. Po chvíli mi zazvonil mobil. SMS-ka od Zanyna?! Rychle jsem jí rozklikla. Bylo tam napsáno: "Otoč se. Najdeš obálku". Nic víc, nic míň. Otočila jsem se a na lavičce byla opravdu obálka. Stálo tam: "To Steph". Ohlédla jsem se kolem sebe, ale Zayn nikde. Koukala jsem se úplně všude, prostě nic. Otevřela jsem obálku a ní byl dopis.

"Steph, přemýšlel jsem. Všechno to, co se v posledních dnech stalo, mi nedává smysl. Nevím, co si o tom mám myslet. Harry a ty.. je to jako kdyby jste mi bodli kudlu do zad. Přemýšlel jsem, co bych měl dělat, jak bych se měl zachovat. Jestli bych měl zůstat nebo odletět dříve. Rozhodl jsem se, že odletím s ostatními. Nechám si to projít ještě hlavou, abych neudělal ukvapené rozhodnutí a něčeho následně nelitoval. Až odletím s klukama do Asie, budu mít dost času na přemýšlení. Ikdyž to bude těžké, když každý den budu s Harrym.. Slyšel jsem, že se možná vrátíš do Londýna. Nevím, jestli to je dobře nebo ne. Nicméně, měli by jsme si dát chvíli pauzu. Časem se to možná vyřeší, kdo ví. Necháme to osudu.".

Seděla jsem tam tak uprostřed haly, v ruce jsem měla dopis od Zayna a cítila, že jsem více sama a sama..

(http://www.youtube.com/watch?v=KMOOr7GEkj8)



5.časť

10. listopadu 2012 v 11:43 | Kikuš |  Don't Let Me Go
Carlyn denník
Milý denníček ! Ráno som sa zobudila s takou bolesťou hlavy, že som sa zaprisahala, že si už v živote nevypijem. Nedokázala som sa postaviť, tobôž niečo spraviť. Lauren, to je iná pesnička. Minerálka s citrónom jej opicu spoľahlivo odplavila kamsi preč, a Lau by mala okolo obeda doraziť na spomínaný kasting. Zatiaľ vyvetrala moju Arlene, upratala dom a išla na nákup, aby sme mali čosi fajné aj v chladničke. O obed sa starať nebudem, ak mi nebude zle, dám si cestoviny ...

,,Crrrrrrrrrn !'' ozval sa hlasný, škrekľavý tón. Jemne som pootvorila oči, a v rámci možností som sa pomaly doplazila do chodbičky, kde stála biela pevná linka (nápad mojich rodičov, ja by som čosi také hneď vyhodila). Lenivo som zodvihla slúchadlo.

,,Haló ?'' ozvala som sa. Hlas, ktorý hneď na to začal rozprávať, by som skutočne nečakala.

,,Dobrý deň, Carly, máte na mňa chvíľu čas ?'' L-Liam ! On mi má ešte chuť volať ?

,,Aha, pán Payne ... Jasné, mám'' odvetila som chabo a čakala som, čo má na srdci.

,,Dnes zrejme nepracujete !'' povedal, a ja som v prvej chvíľke netušila, či to má byť veta opytovacia, alebo oznamovacia.

,,Nie, v sobotu mávam voľno'' odvetila som a dúfala som, že to tak aj zostane.

,,Hnevali by ste sa, keby som vás poprosil o ...'' odmlčal sa. Toto som vždy nenávidela !

,,Prejdite rovno k veci, pán Payne'' vyzvala som ho, aby pokračoval.

,,Potreboval by som, aby ste dnes za mnou prišli'' povedal ticho-ledva som ho rozumela.

,,Ale ak máte lepšie plány, neurazím sa'' dodal rýchlo.

,,Nuž, ak mám byť úprimná, plány nemám, takže by som mohla prísť'' informovala som ho a sama som nedokázala uveriť tomu, čo som práve povedala.

,,O jednej ma čakajte'' povedala som a zvesila som slúchadlo. Začala som sa obliekať, aby som potom nemala obavy, že to nestihnem. Vlasy som si len stiahla do copu a pustila som sa do maľovania, aby sa ma náhodou Liam nezľakol. Pustila som ešte moju Arlene do záhrady, nech sa vyšantí, nechala som odkaz pre ségru a pobrala som sa do nemocnice. Zaparkovala som auto na zvyčajné miesto, a pobrala som sa na oddelenie. Pacienti boli zaskočení, že čo tam v sobotu robím. Ja som na otázky neodpovedala, zamierila som do ordinácie. Zvesila som si bundu, a prezula som si topánky. Preobliekať som sa nechcela, veď dnes to bude neoficiálna návšteva ! Zamkla som ordináciu a pobrala som sa na VIP-ku. Zaklopala som, a keď ma jeho hlas pozval, aby som vošla, otvorila som dvere.

,,Dobrý deň, pán Payne'' pozdravila som ho. Hneď ma zastavil.

,,Liam, prosím. Veď medzi nami až taký veľký vekový rozdiel nie je'' poznamenal.

,,Ako si prajete'' súhlasila som. Sadla som si k nemu na posteľ a pozrela sa do jeho očí.

,,Čo vás trápi ?'' položila som mu jednoduchú otázku. Znervóznel.

,,Je to dosť zložité, ale očakávam, že mi ako profesionálna terapeutka a ... hlavne ako dobrý človek porozumiete'' Kývla som hlavou-však preto som študovala !

,,Pred tou nehodou som bol veľmi sebavedomý, nemal som strach prakticky z ničoho, teda ... Z lyžičiek, ale viete, ako ten strach myslím. Keď som tu sám, cítim sa strašne, nemám povolené návštevy, a ja z toho šaliem ! Doslova ! Tá nehoda na mne toho nechala viac, ako som si myslela, a to nie len tú samotu ... Skrátka sa cítim ako úplne iný človek, ako blázon !'' vyhŕkol.

,,Nie ste blázon'' upokojovala som ho.

,,Len sa musíte naučiť ovládnuť vaše pocity, ktoré nad vami často víťazia, a preto sa tak cítite'' odpovedala som mu.

,,Myslíte ?'' zisťoval nedôverčivo.

,,Nemyslím, ja to viem'' povedala som a vyťukala som v telefóne číslo do Starbucksu.

,,Akú kávu rád pijete ?'' spýtala som sa.

,,Latté s vanilkovou príchuťou a šľahačkou'' odvetil priamo. Akonáhle mi to zdvihli na druhej strane, objednala som nám dve veľké kávy.

,,Nerád vás prerušujem, ale čo to robíte ?''

,,Teplo sa oblečte, ideme na moje obľúbené miesto'' povedala som veselo.

,,Ale ... Veď z nemocnice vychádzať nemôžem !'' povedal šokovane.

,,A kto povedal, že opustíme areál ? Nebojte sa, len mi verte ... Naša terapia sa práve začína !''

OZNAM/PROSBA

9. listopadu 2012 v 18:22 | Kikuš |  Novinky,oznamy, moje spovede,....
Ahojte ! Dlho som nepridala žiadnu časť-mrzí ma to, ale škola zaberá veľa času, a keďže chcem mať dobré známky, musím poriadne makať-gympel je už raz taký ! ALE ! :) Cez víkend sa na tie nové časti tešíť môžete-budú až tri, dúfam, že si ich prečítate. Nuž a teraz k tomu oznamu.

Na Facebooku beží súťaž, ktorá sa volá I <3 FIMP. Súťažiaci mali za úlohu vytvoriť outfit, odfotiť sa v ňom a do konca mesiaca sa zbierajú hlasy-jeden hlas = 1 LIKE (To se mi líbí, Páči sa mi to). Zapojila som sa aj ja, moju fotku nájdete pod odkazom nižšie


Bola by som neskutočne rada, ak by ste mi dali svoj LIKE, aby som sa dostala do užšieho výberu, a mala tak šancu vyhrať jednu z piatich cien :)

Ďakujem !


Forever in my heart - Kapitola 40.

8. listopadu 2012 v 21:58 | Steph |  Forever in my heart

"Steph, to je super!" zaradoval se Lou.
"Nojo, ale stejně mi to bude k ničemu, když budu bez Zayna. Aspoň tam budete vy, to je důležitý.." řekla sem zklesle.
"Tohle neříkej, se Zaynem si to určitě vyříkáte, neboj" pohladil mě po rameni. "Ale teďka už musím jít, tak se měj".
"Louisi!" zastavila jsem ho.
"Ano?".
"Děkuju, za všechno. Opravdu jsem ti vděčná, za to co pro mě děláš a vcelku, co jsi pro mě vždy udělal. Byl jsi tu pokaždé, když jsem tě potřebovala a toho si moc vážím" usmála jsem se a silně ho objala.
"Ale Steph, to přeci nestojí za řeč. Přátele si mají vždy pomáhat".
"Ale neříkej, jen ti prostě chci říct, že tě mám opravdu ráda".
"Já tebe taky, o to se neboj" usmál se a odešel.
"Zítra půjdeme s Meredith vše zařídit, abych se sem mohla na trvalo odstěhovat".
"Ale Edith, vždiť musíš mít také svůj život..".
"Víš ale tohle je moje práce. Vybrala jsem si ji a chci pomáhat lidem, kteří to potřebují. A navíc sem bude docházet třikrát týdně ještě jedna opatrovatelka. Nebudu na to sama, neboj".
"Jsi hodná, máš velké srdce a jsem ráda, že zrovna ty se budeš starat o Meredith" usmála jsem se a objala jí.
"Jsem ráda, že jsme se poznali" oplatila mi úsměv.
"Půjdu nahoru, kdybys něco potřebovala, tak jen zavolej" vyšla jsem schody a šla do pokoje. Zapla jsem si notebook a projížděla twitter a tak celkově internet. Byla jsem pořád docela unavená, tak jsem zalehla do postele a pustila si filmy.
"Crrrrrrr" začal mi zvonit mobil.
"Ahoj Danielle".
"Steph! Co se stalo?! Teďka jsem potkala Zayna a je celý zníčený, takhle jsem ho nikdy neviděla!".
"Provalilo se to..".
"Co se provalilo? Počkej, myslíš.. ne, to nemyslíš vážně".
"Bohužel..".
"Hrozně bych chtěla za tebu přijít Steph, ale jsme s Liamem mimo město. Dneska, než odletím se určitě ještě uvidíme ne?".
"To určitě. Půjdu s vámi na letiště. Louis říkal, že odlétáte v jedenáct".
"Myslím, že nějak ve čtvrt na dvanáct. Mohla bych k tobě dejme tomu, v osm přijít?".
"To by bylo super".
"Dobře, domluveno. Zatím se měj a drž se!".
"Neboj Dan a děkuju" usmála jsem se a ukončila hovor. Na notebooku jsem zmáčkla 'play' a začala se koukat na jeden z mých nejoblíbenějších filmů - The Notebook, prostě klasický holčičí film. Po dvouch probrečených hodinách jsem si šla udělat něco k snědku. Tenhle film mi moc nebodl k náladě. Spíš ještě zhoršil. Byla jsem jak chodící můmie bez pozitivních myšlenek. Udělala jsem si pomerančový čaj s citronem, vzala si pečivo s bylinkovou pomazánkou a odkráčela zpátky do pokoje. Byli tři hodiny přesně a začal mi zvonit mobil. Louiss!! Vyhrkla jsem a okamžitě to zvedla. "Ano Louisi?" řekla jsem napínavě.
"Ahoj, pokoušel jsem se mluvit se Zaynme, ale vůbec s nikým nekomunikuje. Úplně se uzavřel".
"Bože.. A za to všechno můžu jen a jen já.." potvářích mi začaly stékat slzy.
"Steph, nebreč! Všechno zase bude dobrý" snažil se mě utěšit, ale bylo vidět, že ani sám tomu zatím moc nevěří.
"Ne, tohle se jen tak nevyřeší Louisi. Nejhorší na tom je to, že už ani nemám odvahu se mu podívat do očí a vůbec, se před něj ukázat..".
"Hrozně rád bych ti nějak pomohl, ale opravdu mě nic nenapadá. Zkusím ještě jestli Zayn něco řekne, ale nic ti bohužel neslibuji".
"To je dobrý Louisi, děkuju".
"Nemáš vůbec za co! Tak zatím, měj se".
"Ty taky, ahoj" položila jsem hovor. Tenhle den je nekonečný.. Vůbec netuším, jestli Zayn odletí dnes nebo až za dva dny, jak jsme byli původně domluvení. Netuším, jestli na mě ještě vůbec promluví. Netuším ani, jestli ještě někdy budeme spolu, jako předtím. Vím, udělala jsem hroznou blbost, ale nemohla jsem si pomoct! Harry je prostě.. Harry. Jenže jestli mi neodpustí, tak netuším, jak to zvládnu. Psychicky nejspíš vůbec. Už teď jsem na zhroucení a to né málo. Silně jsem se zády přitiskla ke zdi a pomalu ve slzách sjela až na zem. Takhle na dně jsem ještě nikdy nebyla. Seděla jsem tam tak bezmocně utápěná v myšlenkách..

19.3O

Za chvíli příjde Danielle. Doufám, že aspoň ta, mi trochu zvedne náladu. Ikdyž, pochybuji..
"Crrrrrrrrrrrrrrrrrr" zazvonil zvonek.
"Steph! To je pro tebe" volala na mě Edtih ze zdola. Sešla jsem schody a u dveří stála Dan.
"Promiň, že jdu brzo, ale musela jsem z toho blázince tam odejít".
"To vůbec nevadí, pojď dál" pozvala jsem jí a rovnou objala.
"Achjo, Steph.. Do čeho ty se ještě nenamočíš.. Jsi v pořádku?".
"Jsem si určitě jistá, že nejsem..".
"Tak pojď nahoru a všechno mi to poyprávíš,jo?" usmála se na mě tím jejím velkým milým usměvem.
"Dobře" oplatila jsem jí úsměv a šli jsme nahoru. Všechno, až do posledního detailu, jsem jí řekla.
"Abych ti řekla pravdu, tak Zayn vypadal jako chodící kus ničeho".
"A myslíš, že dnes odletí?".
"Nevím. S nikým nemluví, všechny ignoruje..".

Omlouvám se. Další kapitola bude brzy :))