Konec.

29. června 2013 v 20:22 | Steph |  Hope dies last

Po delším uvažování jsem se rozhodla, že ukončím tento příběh a zatím i celkově psaní. Není čas na to, abych vymýšlela děj a ani na samotné psaní :( Napsala jsem tu příběh Forever in my heart, doufám, že se vám líbil, protože psaní mě bavilo :)
Třeba se po čase zase k psaní vrátím, takže určitě na tento blog nezapomeňtě a děkuju :)
 


Omlouvám se.. :(

15. května 2013 v 20:43 | Steph |  Hope dies last
Ahoj holky :)
Hrozně se vám omlouvám, jak se to s příběhem tak táhne :/ Nemám vůbec čas na psaní a mam teďka trochu jiný starosti. Nachvíli pozastavuju příběh a doufám, že tak do měsíce zase začnu přidávat normálně kapitoly.
:)

Hope dies last - Kapitola 13.

16. dubna 2013 v 13:20 | Steph |  Hope dies last

"Prosím, pojď semnou do hotelu. Chci s tebou strávit co nejvíce času dokavaď to půjde" podíval se na mě psíma očima.
"Nialle.. já nemůžu. Naši by mě nenechali".
"Mmm.." zabručel. "..opravdu to nejde nijak udělat?".
"No, možná.. ale to ne..".
"Co tě napadlo?".
"Možná kdybych teďka šla domů, byla bych chvíli s rodinou, ale řekla bych, že mi není dobře, že si půjdu lehnout a aby mě nerušili. Potom bych se mohla přes balkón vyplížit ven a vrátit se brzy ráno. Všichni spí minimálně do osmi, takže bych se třeba kolem šesté mohla vrátit".
"To je super nápad, ale zase nechci aby jdi kvůli mě měla problémy potom".
"S tím si nedělej starosti. Ještě ti napíšu" usmála jsem se políbila ho a odešla domů.

...

"Ahoj" vběhla jsem do domu a pozdravila všechny.
"Kde jsi trajdala takovou dobu?" zeptala se mě Kate.
"Jeden kamarád, se kterým jsem se seznámila ve Francii tu je taky u příbuzných na svátky".
"Tak to je hezká náhode, ne?".
"Jojo".
"Vezmi si v kuchyni lasagne".
"No, víš.. mě není nějak moc dobře od žaludku. Půjdu si lehnout, tak mě prosím neruště".
"Proč to říkáš tak nervózně?".
"Neříkám. Jen.. asi budu trávit často noc v koupelně, tak ke mně nechoďte".
"No dobře" tvářila se trochu podezíravě. Vyšla jsem schody nahoru a zavřela se v pokoji. Bylo skoro deset hodin. Vytáhla jsem mobil z kapsy a napsala Niallovi, že do hodiny příjdu před hotel. Z taštičky na líčidla jsem si vytáhla světlí pudr a napudrovala si obličej, že jsem byla bílá jak stěna. Trochu jsem si rozcuchala vlasy a šla dolů předvíst jak 'hrozně je mi špatně'. Uvěřili mi a sama Kate mě poslala zpátky do pokoje. Ještě mě se na mě přišla podívat a šla spát. Bylo třičtvrtě na jedenáct a já započala svojí 'misi'. Povedlo se mi vyplížit se z domu. Měla jsem ale docela špatné svědomí. Nechci lhát rodičům ani nic takovýho, ale.. nevím. Hrozně chci strávit s Niallem více času, než se zase za jakou dobu uvidíme. Ale.. budu se snažit myslet jen na to, že si to užiji s Niallem. Hotel byl tak pět minut cesty od domu. Když jsem přicházela Niall už mě čekal. Šli jsme rovnou do jeho pokoje.
"Takžee, co plánuješ?" zeptala jsem se ho.
"Noo, nevím, co třeba večer s kytarou?" vzal mě za ruku, posadili jsme se na postel, vzal si kytaru a bezeslova začal hrát. (http://www.youtube.com/watch?v=p3wreuVPrFg)
"Wau. Umíš krásně hrát".
"Děkuju" trochu se začervenal, pousmál se a prohrábnul si vlasy. (http://24.media.tumblr.com/tumblr_mbwfgdbRj71rxcck3o1_250.gif)
"Umíš hrát na kytaru?".
"Neumím. Vlastně jsem neměla ani příležitost se to naučit. Když jsem byla malá chtěla jsem hrát, ale nějak to nevišlo, když, no, vždiť víš.. děcák..".
"Aha, to je mi líto".
"Nic nenadělám".
"A víč ty co? Dáme si dnes večer takovou začáteční lekci hraní na kytaru, co říkáš?".
"Vážně?" zaradovala jsem se.
"Jasně! Pojď, ukážu ti základní akordy...". (http://25.media.tumblr.com/tumblr_m9zj61iHBM1rzp9cdo1_500.gif)

Bylo to hezké. Už delší dobu jsem neprožila takový pěkný večer. S Niallem jsem se cítila příjemně. Jenže vše to opět kazila jedna jediná myšlenka.. Několik měsíců ho zase neuvidím..

"No vidíš jak ti to jde" usmál se a políbil mě.
"Víš, že učitel by měl své city udržet na uzdě vůči svým žákům?" popíchla jsem ho.
"Ano? Jako takhle?" provokativně mě kousnul do ušního lalůčku.
"Hele, hele! To jsme si nedohodli!" svalila jsem ho na záda a začala ho lechtat. Niall se začal kroutit jako ještěrka a hrozně legračně se smál.
"Prosím! Prosím! Příměří!".
"Dobře, dobře" smáli jsme se pořád.
"Dáme odpočinek, jo?" navrhl.
"Miluju to slov na o!" zasmáli jsme se a přitulili se k sobě. (http://25.media.tumblr.com/3d869e80f236a76034d0de30650f5d71/tumblr_mha0k1W0eP1s3je9ho1_500.gif)

"Proč je život tak nespravedlivý?" zeptal se mě Niall.
"Co tím myslíš?".
"Proč jsme každý na jiném konci světa?".
"Někdo tam nahoře má asi zvláštní smysl pro humor".
"No to tedy má..". Nějakou dobu jsme jen leželi a povídali si.

"Nevím jak ty, ale já bych si něco dal".
"Teď? Ve dvě ráno?" divila jsem se.
"Smyslům neporučíš" zasmál se, vzal mě za ruku a šli jsme ven do nejbližšího otevřeného fastfoodu. "Dám si to nejmastnější a nejtučnější jídlo, co tady mají. Co ty?".
"Mmmm, zní to lákavě. Co takhle hamburger s hranolkama?".
"To zní ještě líp" objednal. V půl třetí ráno jsme seděli u pobřeží a jedli jídlo z fastfoodu.
"Chutná?".
"Nevěřila bych jak hamburger bude v noci tak hrozně dobře chutnat!" zakousla jsem se a měla celou špinavou pusu.
"Právě teď jsi prošla mojí speciální zkouškou".
"Jakou zkouškou?".
"Zkouškou nočního jídla. Každý, kdo semnou sní mega mastné jídlo uprostřed noci tak je můj člověk. Obzvlášť se to cení u holek. Ti se většinou hlídají, ale ty se tady předemnou v půl třetí ráno láduješ hamburgrem a hranolka. Gratuluji, prošla jsi na výbornou" zasmál se.
"Hrozně ráda bych se usmála a dala ti pusu, ale mám plnou pusu jídla".
"Tak počkej" ukousnul si, že měl též plnou pusu a políbil mě.
"Mm, jak romantické" začali jsme se smát. Dojedli jsme a šli zpátky na hotel. Lehli jsme si a usnuli.

9.00

Probudili mne sluneční paprsky, co prosvítali skrz okno do pokoje. Niall ještě spal. Podívala jsem se na hodiny a bylo už devět hodin. "Nialle! Nialle!" začala jsem ho budit.
"Copak je?" zeptal se rozespale.
"Už je devět hodin! Musím jít!" vylítla jsem z postele a obouvala si boty. "Musím rychle jít, ještě ti napíšu" dala jsem mu pusu a aniž by něco stihnul říct, byla jsem pryč. Běžela jsem co nejrychleji domů. Viděla jsem jak je Kate na verandě. Sakra! Co mám teď dělat?! Co když si všimla, že jsem nebyla doma?! Oh, mám to!

"Ahoj Kate" přiběhla jsem po schodech na verandu jako by nic.
"Kde jsi byla celou tu dobu?".
"Mm, no.. Nemohla jsem ráno spát, tak jsem si šla zaběhat".
"Ty jsi celé dvě hodiny běhala? Neboj jak dlouho? Když jsem se v sedm zbudila už jsi tu nebyla".
"Tak to jsem se museli těsně minout, odcházela jsem chvíli před sedmou".
"A odkdy ty vůbec běháš? Běhání přece nemáš ráda" trochu podezírala.
"To sice nemám, ale řáíkala jsem si musím nějak vypotit to všechno jídlo, co jsem už za tu dobu co jsem tady snědla".
"No dobře. Běž se osprchovat a potom se přijď nasnídat".
"Dobře" vešla jsem dovnitř domu a obrovsky si ulevila.

Hope dies last - Kapitola 12. - 2. část

12. dubna 2013 v 19:24 | Steph |  Hope dies last

"Proč na mě tak zíráš?" divila jsem se a do pusy si dávala vrchovatou lžičku zmrzliny.
"Koukám na tebe, protože jsi ještě krásnější, než když jsem tě viděl naposledy" roztomile se usmál.
"Nialle.. začnu se červenat.." uculila jsem se a on se opět jen pousmál.
"Tak musím se na tebe vynadívat, když tě nějspíš zase dlouho neuvidím".
"Co ty víš, třeba se něco stane a bude všechno úplně jiné než doteď".
"Co tím myslíš?".
"Nic konkrétního..".
"Aha. Ale máš pravdu.. Celý život se může změnit ve vteřině".
"Přesně tak, v jednu chvíli můžeš být čistý a v druhý..." plácla jsem mu zmrzlinu po puse. ".. můžeš být celý od zmrzliny" začala jsem se smát.
"Říkáš válka?!" podíval se na mě zákeřným pohledem a oplatil mi mé 'napadení'. Oba dva jsme byli od zmrzliny a jen se smáli, povídali si.. Bylo to hezké, zase ho vidět. Pořád jsem přemýšlela, jestli mu mám říct, že se stěhujeme do Londýna. Mám mu udělat radost teď nebo ho překvapit až za půl roku? Pořád nevím..
"Co plánuješ dělat potom?" zeptal se mě.
"Nevím, myslela jsem, že by tě mohlo něco napadnout".
"Mohli by jsme se třeba jít projít na molo, jestli chceš. Už se stmívá, bude tam hezky".
"To můžeme". Dojedli jsme zmrzlinu a vyrazili. Něž jsme došli na pláž, byla už skoro tma. Měsíční svit se odrážel od hladiny vody a molo zářilo z dálky. Procházeli jsme se podél pobřeží a vyprávěli jsme si příhody co se nám stali během uplynulého půl roku. Bylo toho celkem dost, takže jsme měli pořád o čem mluvit. Bylo to příjemné a pomalu jsem si začala zvykat na myšlenku, že by jsme se s Niallem mohli stýkat i v Londýně. Přišli jsme na molo a na každé lampě byl malinký starý reprák, z kterých hrála hudba. Byly to písně z osmdesátých a devadesátých let. Nechápali jsme odkud se ta hudba může přehrávat, když na tomto mole jsem byla už párkrát a nikdy to nehrálo. Ty písně ale dělali romantickou atmosféru.
"Takové zvláštní to je" řekl v údivu Niall.
"Mám takový pocit, jako kdybych se ocitla v osmdesátých letech". (Začala hrát tato písnička - http://www.youtube.com/watch?v=GRpbzj1hTCA)
"A co takhle kdyby jsme si zahráli na Baby a Johnnyho?" podíval se na mě, chytil mě za ruku a prudce mě protočil. Začal tancovat a blbnout. Hned jsem se k němu přidala. Pořád jsme se smáli. Bylo legrační, jak jsme se tam tak prapodivně pohybovali. Ale užívali jsme si to. Písnička skončila a začala hrát další. (http://www.youtube.com/watch?v=Ss0kFNUP4P4) Niall se mi uklonil jako džentlmen, podal mi ruku a zeptal se mě: "Smím prosit, slečno?". Já se jen usmála a začala tančit. Bylo to jako scéna vystřižená z romantického filmu. Celou dobu se mi díval hluboce do očí a jemně se usmíval. Lehce mě protočil a něžně políbil na krk. (http://25.media.tumblr.com/fe508671b3e2ba443fbf539f6d4821fd/tumblr_mhed19qi1Q1s1ze8to1_500.gif) V hlavě jsem měla jako načmáráno a jen vnímala jeho doteky. Potom jsem se pomalu otočila čelem k němu a jemně ho políbila...(http://25.media.tumblr.com/c40acbe7d9948c1973bd5a61e1a4fb5c/tumblr_mh9ujzgf3g1qis7gpo1_500.gif)


Takže máme tu druhou část kapitoly :) .. Další kapitola bude ještě tento víkend, nejpozději pondělí, úterý ;)

Jak se vám líbí? :)

Hope dies last - Kapitola 12. - 1. část

18. března 2013 v 18:37 | Steph |  Hope dies last

"Tak co se děje?!".
"Tino.. Barbara (Prestona sestra) má vážný problém s páteří. Musí jít na operaci k jednomu specialistovi do Londýna".
"Až do Londýna? To není po celé Americe žádný takový doktor?".
"Je tady pár doktorů, ale Barbara se rozhodla pro toho z Anglie, protože má nejlepší recenze. Víš takováhle operace je hodně náročná a neobvyklá. Lepší je vsadit na kvalitu, než po celý život nést následky, kdyby se to nepovedlo".
"Dobře, ale.. Jak to souvisí s námi teda?".
"Víme, že to pro tebe bude těžké, ale Barbara bude potřebovat v Londýně péči. Když jsme byli malý, slibili jsme si, že jako sourozenci se o sebe budeme vždy starat a to přesně chci dodržet, takže se budeme stěhovat do Londýna".

Jakmile Preston řekl "..budeme se stěhovat do Londýna" strnula sem. Srdce se mi zastavilo. Cože?! Do Londýna?! Ani náhodou! Miluji Sydney a.. nedokážu si představit, že se budeme stěhovat do Londýna! Vždiť tam pořád prší! V Austrálii je víceméňě pořád léto, ale v Anglii ne!

"Cože?! do Londýna?!".
"Tino je to definitivní věc. Je to rodina a rodina si musí pomáhat v těch nejtěžších chvílích".
"A kdy se máme stěhovat?".
"V květnu". (máji)
"Takže ani nedodělám ročník?!".
"Všechno se zařídí. Mluvila jsem s ředitelem a říkal, že můžeš dělat závěrečné zkoušky o měsíc dřív, protože v červnu (júnu) toho učení už je málo, takže by ses to mohla naučit dříve". Seděla jsem tam a neměla slov..
"Co na to Chris?".
"Pochopitelně z toho nebyl moc nadšený, ale doufáme v to, že pochopíte důvod, proč to děláme".
"Ale vždiť já to chápu. Jenže nechci odejít od mých kamarádů, od Dominica, ze svého domova.. Chcete po nás, aby jsme se toho všeho jen tak vzdali a odletěli na druhý konec světa..".
"Chápeme, že toho po vás chceme hodně, ale.. Berte to tak, že můžete začít úplně nový život".
"Já vím, ale svůj starý život mám ráda.." odešla jsem do pokoje. Ležela jsem na posteli a přemýšlela o všem. Londýn je sice krásné město, ale Sydney je můj domov..

V tu chvíli mi ale došlo, že Niall bydlí v Londýně. Najednou jsem měla takový příjemný pocit naděje. Že by to možná s ním šlo. Že to, na co jsem chtěla zapomenout, kvůli vzdálenosti mezi námi, by mohlo být skutečné.

17 p.m.

Čekala jsem v jednom parku nedaleko od domu. Niall by měl přijít každou chvílí. Byla jsem hrozně nervózní. Srdce mi tlouko tak silně, že jsem myslela, že mi vyskočí. Stála jsem a čekala, když v tom najednou mě někdo poklepal prstem na rameno. Otočila jsem se a předemnou stál Niall. Chvíli jsme se jen na sebe koukali a poté se bezeslova objali. (http://24.media.tumblr.com/tumblr_mdafopExjo1rg6i83o1_500.gif)

"Jsem hrozně rád, že tě vidím".
"Díky, že jsi mi poradil věřit, jinak bych tady asi s tebou nestála" usmála jsem se.
"Nemáš zač" roztomile se pousmál. "Kam půjdeme?".
"Tady hned v ulici je cukrárna. Mám hroznou chuť na něco sladkého, takže jediný možný řešení".
"Mě je jedno, kde to bude, ale když tam bude i jídlo, tím větší plus!" zasmáli jsme se a vyrazili.
"Je to docela zvláštní jak my dva na sebe vždicky narazíme"....

Hope dies last - Kapitola 11.

9. března 2013 v 18:43 | Steph |  Hope dies last

"Já mám asi nějaké divné prokletí, že potkávám lidi na pokaždé jiném konci světa" začala jsem se smát z té ironie.
"Hh, jo, možná jo" pousmál se. "Můžu se tě zeptat co tady děláš mimo toho, že tady škrtíš toho chlapce?".
"Jsme tu u příbuzných na svátky, co ty tady děláš?".
"No, je to trochu složitější. S klukama jsme měli před dvěma dny charitativní koncert v Los Angeles. Kluci tam zůstali a já jsem přejel pár mil sem, protože tady mám také příbuzné. Tak jsem si řekl, že je pozdravím, pár dní u nich zůstanu a zítra zase odletím s klukama zpět do Anglie".
"Aha, takže.. to znamená, že i Niall je v LA?".
"Jo, přesně tak.. Hele Tino, nic mi sice do toho není, ale v létě, když si byla v Paříži.. s Niallem jste spolu nejspíš něco měli, že? Potom co jsme odletěli zpět do Anglie a ty do Sydney, s Niallem to bylo docela dlouhou dobu nanic. Bylo vidět, že si se mu dostala hluboko do hlavy".
"No.. jo. Něco málo jo, ale tím to skončilo. Mm, Harry.. mluvil o mě Niall někdy?".
"Jo, někdy se o tobě zmínil. Ale hrozně ho žralo, že tě nemůže normálně vídat".
"To nebyl samotný.." zamumlala jsem si pro sebe.
"Cože?".
"Né, nic..".
"Víš Tino, možná by bylo dobré, kdyby si se mu ozvala, že jsi tady. Bude mít určitě radost a myslím, že by i přijel".
"Nejsem si jistá, jestli by to byl dobrý nápad..".

Trvalo mi to takovou dobu, ho setřást z hlavy a teď by to bylo kvůli jednomu setkání nanovo? NE. Děkuju. Sice by to bylo fajn ho vidět, ale za to mi to nestojí..

"Aspoň nad tím popřemýšlej. Nezapomeň, že není moc času".
"Dobře".
"Tak já jdu pokračovat v běhání. Rád jsem tě viděl Tino, snad to není naposledy. Jo a abych nezapomněl, ten kečup na obličeji je nějaká nová pleťová maska, či co?" zamál se.
"Ehm, cože? Joo! Bože, promiň. Můj povedený bratříček mě chtěl mermomocí vzbudit a vytočit k zuřivosti".
"Neomlouvej se mi, radši si to běž umýt, měj se dobře, ahoj" rozeběhl se a pořád se tak trochu smál.
"Harry! Přestaň se smát!" hodila sem po něm malý kamínek a začala se smát. Smích mě ale zase rychle přešel.

No super! Proč jsem musela potkat zrovna jeho?! Proč vůbec mám takové 'štěstí'!

No nic, vrátila jsem se zpět do domu.
"Tino! Bože co to máš na obličeji?!" zeptala se mě nechápavě Kate.
"Zeptej se Chrise" hodila jsem na něj vražedný pohled a šla do koupelny si to umýt.

...

Procházela jsem se po pláži a přemýšlela o tom, co mi řekl Harry. Přesvědčovala jsem samu sebe, že se s ním nechci setkat, ale stejně ve mně dřímala touha ho aspoň vidět. Měla jsem horzný zmatek v hlavě. Hrozně ho chci vidět, ale chci předejít tomu, že opět budu sedět celé dny u okna a přemýšlet jen nad ním. Sedla jsem si na konec mola a v ruce měla mobil, kde bylo už předvolené číslo Nialla. Váhala jsem. Mám? Nemám? Mm, kašlu na to. *VOLAT*

"Tino? Jsi to ty?".
"Ehm, jo. Jsem to já. Ahoj".
"Ahoj, hrozně rád tě slyším, jak se máš?".
"Docela dobře, co ty?".
"Ále tak normálka, zrovna jsme s klukama v LA a obědváme. Hele nemáte teďka v Sydney noc?".
"Aha. Teďka zrovna máme, ale.. kvůli tomu volám".
"Teď tě nechápu".
"Dnes ráno jsem potkala Harryho a...".
"Počkej, Harryho?! Vždiť je v San Diegu".
"Právě proto. Potkali jsme se tady na pláži, když šel běhat".
"Takže mám to chápat.. Tino ty jsi v San Diegu?".
"Ano, jsem tady u příbuzných na svátky".
"To je úžasný! Mohli by jsme se sejít".
"Jo, to by bylo super".
"Zítra večer sice odlétáme, ale sejdeme se tedy zítra nějak dopoledne?".
"To by šlo, ale.. kde?".
"Můžu si půjčit auto a dojedu za tebou.. Ale teď mě tak napadlo, mohl bych vyrazit už dnes a přespat v nějakém hotelu. Měli by jsme víc času, co ty na to? Jestli ti to nebude vadi, když jsi u příbuzných". Byl celý nadšený, ale na mě toho bylo najednou hodně a takové moc rychlé.
"No.. dobře. Podívám se ještě na net a napíšu ti, kde se sejdeme".
"Dobře. Mohl bych tak kolem třetí hodiny vyrazit, ale ještě ti napíšu".
"A neměl jsi něco v plánu?".
"Nene, neměl. Stejně bych se jen poflakoval. Jsem hrozně rád, že jsi mi zavolala. Těším se na tebe".
"Já na tebe taky. Půjdu teda domů a podívám se na nějaké místa a napíšu ti, zatím se měj".
"Dobře, ahoj" zavěsil.
(LA - San Diego - cca 2 hodiny jízdy)


Byla jsem z toho hovoru celá rozklepaná. Nečekala jsem, že bude až tak nadšený a tak pohotový. Na jednu stranu jsem byla hrozně šťastná, ale na druhou.. Vždiť víte..

...

"Tino? Můžeš jít k nám na chvíly?" zavolala mě Kate do obýváku. Seděla tam s Prestonem na pohovce.
"Ano?" posaďila jsem se k nim.
"Chtěli by jsme ti říct, kvůli čemu jsme sem dooprady jeli".
"Navštívit příbuzné ne?".
"To také, ale je tu jedna taková věc..".

Hope dies last - Kapitola 10.

6. března 2013 v 16:53 | Steph |  Hope dies last


Seděla jsem s hrnkem horké čokolády na parapetě okna a pozorovala kapky stékající po okně. Bylo příšerné počasí, už dva dny vkuse. To ty letní prízdniny pěkně začínají.. Celé dva týdny mi hlavou poletuje Niall. Od té chvíle, co jsme se políbili ho nedokážu setřást z mysli. Je to jako zimnice.. Vím, že bych na něj neměla myslet, nemá to cenu. Jsme dva úplně odlišné světy, ale ten poslední okamžik, kdy jsem s ním byla.. pořád si ho v hlavě přehrávám znovu a znovu. To tlačítko replay v mé hlavě se nedá zastavit. Celé dny sedět a dělat to samé. Pořád dokola. Říkám si, proč nad tím tak zaostávám, když vím, že tahle celá patálie s Niallem nemá budoucnost. Jak už jsem řekla, dva úplně odlišné světy. No co, nejspíš bude nejlepší, když na to zapomenu...

Celé prázdniny jsem si užila s Dominicem, Emmou a Felixem. Většinou jsme se jen tak poflakovali na pláži nebo tak různě po městě. S Niallem jsem si někdy psala, ale to bylo tak všechno. Začal nový školní rok a já nastoupila do třeťáku. S Dominicem nám to klapalo úžasně. Převalil se podzim a byl tu prosinec. Kate mi řekla, že na vánoce nebudeme doma v Sydney, ale že se rozhodli jet k našim příbuzným do San Diega v Kalifornii. Nebyla jsem z toho moc nadšená, vůbec se mi tam nechtělo. Trmácet se přes půlku světa. A kde na to vůbec vzali peníze? Preston je sice právník, ale v létě měli velké investice a dali do toho většinu peněz. No, dál jsem to teda moc neřešila, smířila jsem se s tím.

"Christophere! Neběhej tady pořád jak splašená slepice!" zařvala jsem na něj, protože mi už neskutečně lezl na nervy, jak pořád běhal po celém domě a hledal svoje věci. V tomhle byl dobrý, nechávat věci úplně všude.
"Sorry, ale bez svých pěti džínů němůžu odletět na jinej kontinent, to snad pochopíš ne? Víš jak je těžký všech pět najít po celym baráku?".
"Promiň, já zapomněla, že na každej den potřebuješ jiný džíny pane Manekýn".
"Haha, vtipné. Nevíš kde mám ty černý?".
"Čirou náhodou vim" zákeřně sem se usmála.
"A..? Řekneš mi kde jsou?!".
"No, to nevím. Mám tu potřebu ti to říkat? Nevím, nevím.." provokovala jsem ho.
"Tino, já ti přísahám, že jestli mi neřekneš kde jsou, tak budeš litovat jako nikdy předtím!".
"Hmmmmm, pořád nevím, nevím...". Chris šel k ledničce a vytáhl mléko. Postavil se na druhou stranu baru, kde jsem jedla lupínky.
"Nerozmyslíš si to ještě?" podíval se na mě vyzývavým pohledem a mléko položil před sebe. Chvíli jsme se na sebe jen tak tiše dívali. Do kuchyně přišla Kate.
"Můžete mi říct, co tady zase děláte?!".
"Mami Tina mi nechce říct, kde mám černý džíny!" začal žalovat jak pětiletý. Věděl, že když to řekne mámě, bude po jehom.
"Chrisi, máš zabelený už čtvery džíny, bez jedněch se obejdeš".
"Ale mami já je potřebuju!".
"Kdo potřebuje na týden patery džíny?!".
"Já. Mamiiii! Řekní jí něco!".
"Dobře, Tino, dej svému bratrovi džíny".
"Fajn, tak ať jde ke mně". Přišel ke mně.
"A..?" rozčiloval se. Zvedla jsem se z barové židličky a na ní byli džíny.
"No to snad neni možný! Ona mi na nich seděla! No super, teď je budu muset dát do odšivovacího něčehosi". Já s Kate jsme se jen smáli.

Druhý den brzy ráno jsme odjeli na letiště. Po dvacetihodinovém letu jsme dorazili do San Diega. Byla noc, všichni jsme byli unavení, tak jsme se s vítáním příbuzných moc nezdržovali a šli rovnou do postelí. (Časový přesuny prosím berte s rezervou)

...

"...I'm gonna getcha, getcha, getcha, getcha. One way or another I'm gonna provoke you! I provoke, I provoke.." začal si Chris zpívat v osm ráno u mí hlavy.
"Chrisi! ty pako! běž spát a neotravuj mě!" byla jsem nepříjemná.
"...I'm gonna getcha, getcha, getcha..." ještě zesílil. Popadla jsem tušku, co ležela vedla na nočním stolku a bodla jsem mu jí do nohy. Začal řvát jak pominutej a běžel pryč. Aspoň si bude pamatovat, že mě nemá budit. Převalila jsem se a usnula. Po chvíli jsem slyšela..."Tino, podívej se na mě" jemným hlasem řekl Chris.
"Už jsem ti snad jednou říkala, ať mě necháš..." otevřela jsem oči a do obličeje mi vchrstl kečup.
"Chrisi!! Už teď jseš mrtvej!" rychlostí světla jsem vylítla z postele a běžela za ním. Ten se mohl smíchy přerazit. Honila jsem ho po celém domě, div jsem si já sama nenarazila hubu. Vyběhl ven rovnou na pláž. Trochu jsem přidala a skočila mu na záda. Skolila ho na zem a suveréně ho začala škrtit s kečupem na obličeji. Pořád se jenom smál. No, ani se mu nedivím, pohled na mě musel být hrozný. Začali se nám smát i lidé okolo.
"Tino?" promluvil na mě někdo z opodál. Přestala sem Chrise škrtit a podívala se, kdo mě oslovil. Nechtěla jsem věřit vlastním očím. "Harry?"...

Halelůůja, další kapitola :D .. je sice kratší, ale aspoň něco. Vymyslela jsem už jak bude děj pokračovat, takže se můžete těšit :)

Hope dies last - Kapitola 9.

4. února 2013 v 18:00 | Steph |  Hope dies last
Den 'D'

"Takže, víme, co máme dělat, že?".
"Jasně že jo" usmála jsem se zákeřně a šli jsme 'na akci'.

-Můžete!
Napsala jsem Niallovi zprávu. Zrázu se rozzvonil zvonek.

"Tina, allez ouvrir!" přikázala mi Barnabé (náhradní máma). (Běž otevřít!)
"Je vais" odpověděla jsem a šla přímo ke dveřím otevřít.
"Ahoj, rád Tě poznávám. Jsem Harry" stál předemnou usměvavý a vysoký kluk s kudrlinami na hlavě.
"Ahoj, jsem Tina" usmála jsem se a podala mu ruku. "Mm, víš co máš dělat?".
"Jasně, neboj. Dokážu být hodně přesvědčivý" zasmál se.
"Dobře, dojdu pro ní" šla jsem pro Barnabé. Vysvětlila jsem jí, že před dvěma dny, když jsme byli v centru, jen tak ze srandy jsme se jakože 'zapsali' do soutěže, ve které kdo vyhraje, tak se zúčastní jednodenní prohlídky Paříže. Vysvětlila jsem jí, že jsme se zapsali jen tak, že jsme si mysleli, že namáme šanci vyhrát a že když už jsme to vyhráli, tak by jsme toho chtěli využít. Harry mluvil plynně francouzsky, že bych i já věřila, že je francouz, kdyby na mě předem nepromluvil anglicky. Barnabé se to nejdříve vůbec nelíbilo, že prý to nepůjde, ale Harry jí nakonec přesvětčil tím, že jí dal svůj slib, že budeme pod dohledem dospělích instruktorů a že se nám nemůže nic stát.

"Pouvez-vous imaginer l'instructeur principal" ukázala na Nialla, který právě přicházel. (Mohu vám představit hlavního instruktora.)
"Bon, d'accord alors" řekla trochu nevěřícným hlasem, ale ještě, že svolila. (No, dobrá tedy.) Když odešla, vrhla jsem se na obadva a objala je. Měla jsem velkou radost, že to vyšlo.
"Harry, moc děkuju" usmála jsem se na něj.
"Nemáš vůbec zač. Doufám, že to není naposledy, co tě vidím" oplatil mi úsměv, poplácal Nialla po zádech a odešel do taxíku.
"Vezmu si jen nějaké věci a hned jsem tady" řekla jsem Niallovi a odešla do pokoje.
"Em! Ono to opravdu vyšlo!" radovali jsme se.
"Hrozně ti přeju, aby ti to s Niallem dopadlo dobře" objala mě. V tu chvíli mi něco překazilo radost.
"Počkej, teď mi ale něco došlo.. Já si tu domlouvám schůzku s Niallem, ale přitom.. přitom mám Dominica přeci!" začala jsem být nejistá z toho, co dělám.
"Tino, poslouchej mě.." vzala mě za ramena. "..vyjdeš si s Niallem, jako s kamarádem, se kterým se chceš jen víc seznámit nic víc v tom není, jasné?".
"Dobře" byla jsem z toho trochu přešlá.
"Notak, vzchop se! Užiješ si to a s Dominicem to bude pořád to samé, jako doteď. Tak běž, ať na tebe nečeká dlouho".
"Ale co ty? Co budeš dělat?".
"Řeknu Barnabé, že mi není dobře, že jsem nemohla jet s vámi. Neboj, já se už zabavím".
"Tak dobře, mám tě ráda" objala jsem jí a šla říct Barnabé, že odjíždím. Niall mezitím zavolal taxíka, který hned přijel a my odjeli do centra.

"Takže co máme v plánu?" zeptala jsem se zvědavě Nialla.
"Jelikož máme celý den jen pro sebe, tak toho mám naplánovaného víc, než jen oběd. Ale bude to překvapení" podíval se na mě hrozně roztomilým pohledem.
"Dobře" usmála jsem se. Taxík nás zavezl přímo před restauraci. Niall mi jako džentlem otevřel dveře. Vešli jsme dovnitř a vybrali si stůl. Já jsem si objednala koktejl, který se jmenoval Shady Lady a k tomu špagety. Niall si dal Absolut Blue Moon a k tomu pizzu.

"Líbí se ti tady v Paříži?" zeptal se mě.
"Hrozně moc. Paříž je sen snad každé dospívající holky, jako jsem já. Sice mě mrzí, že se sem asi znovu nepodívám, ale o to víc se to snažím užívat".
"Neříkej, že se sem už nepodíváš. Nikdy nevíš, jaká příležitost tě sem může zavést".
"Já vím, ale při mém štěstí..".
"Když budeš sama přesvědšená, že se sem nevrátíš, tak nevrátíš. Musíš věřit, že ano, že budeš znovu stát před Eiffelovou věží, že tu budeš jíst špagety, které jsou typicky italské jídlo.." zasmál se. "..každý je strůjcem svého osudu. Tak prosím, nepřestávej věřit" usmál se.
"Dobře" oplatila jsem mu úsměv. Zrovna nám přinesli jídlo, tak jsme se do toho pustili. Bylo docela vtipné pozorovat Nialla při jedení.
"Čemu se směješ?" zeptal se trochu nechápavě s úsměvem.
"Ale ničemu, ty máš hodně rád jídlo, že?".
"Já pro jídlo žiju" nahodil takový legrační pohled.
"Je to vidět, věř mi" zasmáli jsme se a pokračovali v jídle. Když na talířích už nic nezbylo, Niall vše zaplatil a odešli jsme do ulic Paříže. Procházeli jsme se a povídali si o všem možném. Niall byl celý nadšený z toho, že miluji to samé jídlo co on, hlavně Nando's. A že se i trochu zajímám o fotbal.

Navštívili jsme Eiffelovu věž a Sochu svobody.
"Víš o tom, že to je poprvé, co jsem byla na Eiffelovce za tu dobu, co jsem v Paříži?".
"Oni vás sem ještě nevzali?" divil se.
"Nene, máme sem jít až zítra. Ale to je jedno, co budeme dělat teď? Mám ještě necelé dvě hodiny".
"Ohh, málem bych na to zapomněl! Musíme jít, za chvíli to začíná!" vzal mě za ruku a svyžným krokem jsme šli do nějaké kavárny, která byla spojená s velkým sálem.
"Nialle, co tu děláme?" zeptala jsem se ho se zmateným výrazem.
"Neboj, bude se ti to líbit, tedy, doufám. Pojď, najdeme si místa" sedli jsme si do druhé řady a já čekala, co se bude dít, když v tom najednou... http://www.youtube.com/watch?v=Fk1APTqmR9M
"Ó můj bože! Nialle! To je.." zašeptala jsem.
"Ano, doufám, že ho máš ráda" usmál se.
"Miluji ho!" dala jsem mu pusu na tvář. "Děkuju".

...

"Páni, Nialle.. Tohle byl úžasný den. Ani nevím, jak bych ti měla poděkovat. Na tenhle den budu dlouho vzpomínat" usmála jsem se.
"Nemáš za co. Já jsem si ho také moc užil. Jsi skvělá společnice".
"Ále, nepřeháněj.." začervenala jsem se.
"Nepřeháním" roztomile se pousmál.
"Už se asi neuvidíme, že?" řekla jsem smutně.
"Tino.." chytil mě za ruku. "..říkal jsem ti, že když v něco věříš, tak se to stane. Věř, že se ještě setkáme a uvidíš, že na sebe narazíme. Když jsme se seznámili v Sydney, doufal jsem, že se ještě setkáme a vidíš? Povídáme si tu".

V tu chvíli jsem si byla jistá, že se do něj zamilovávám. Byla jsem si vědoma toho, že když se do toho sladkého blonďáka zamiluji, bude to akorát trápení...

"Mám hroznou chuť tě políbit" zašeptal mi zahleděně do očí.
"Tak to udělej" pousmála jsem a nechala se políbit.
(http://24.media.tumblr.com/147b19a1ad2ccdf59e58203ca57c
6afa/tumblr_mfv0aenDUP1s18xtoo2_250.gif)


Líbí se vám? :)
(U otevírání gifů, musíte celý odkaz zkopírovat a dát nahoru do vyhledávače. Když dáte rovnou "Přejít ne adresu..." nezobrazí se vám to. Jen taková malá připomínka ;)


Hope dies last - Kapitola 8.

30. ledna 2013 v 21:14 | Steph |  Hope dies last

"Bonjour, levez-vous, levez-vous!" přišla do pokoje naše domácí a roztáhla nám závěsy. (Dobré ráno, vstávejte, vstávejte)
"Mmmm" zamručeli jsme obě s Emmou a přendali si přes hlavu peřiny.
"Non, lève-toi!" odhrunala z nás celou peřinu a nám nezbývalo nic jiného, než vstávat.
"Co ta ženská blázní?!" nechápala Emma.
"Français seulement, s'il vous plaît!" vrhla na nás vražedný pohled a odešla z pokoje. (Jen francouzsky, prosím!)
"Bože, ta ženská se proměnila přes noc v ďábla!" zasmáli jsme se. Vylezli jsme tedy z postele a oblékli se.
"Petit déjeuner!" hulákala ze zdola. (Snídaně!)
"Po takovymhle probuzení bych čekala i šneky na talíři" řekla znechuceně Em.
"Tojo, tak se poď podívat, co nám ten člověk mnoha tváří přichystal" vzala jsem jí za ruku a sešli jsme po schodech do jídelny.
"Páni, na to jaký sou francouzi skrblíci, tak na pořádné snídaně si nejspíše potrpí" stáli jsme v údivu před švéckým stolem, kde bylo snad všechno na co si vzpomenete. Sedli jsme si ke stolu a vybírali, co zakousneme.
"Bon appétit" popříli nám.
"Bon appétit" řekli jsme už s plnýma pusama. Vychutnali jsme si snídani a vrátili se do pokoje.
"Tino, koukni se do programu, co máme naplánovaného na dnešek".
"A kde ho máme?".
"Byl někde u tvé postele, koukni se tam" ukázala prstem.
"Jo, už ho mám" vzala jsem ho a začala hledat. "Dnes jdeme do nějakého muzea a potom budeme mít čas od čtyř hodin, aby jsme udělali referát o té exkurzy".
"Můj bože.." povzdychla.
"Hele! Emmo!" zajásala jsem.
"Copak?".
"Za dva dny máme celý den volno! Mohla bych se sejít s Niallem!".
"To je super! Ale nevíme, jestli budeme moci vůbec někam jít.." zarazila se.
"No, to je pravda. Zeptáme se dnes instruktorky".

Skoro celý den jsme strávili v muzeu d'Art naif Max Fowny - Muzeum naivního umění. Že to zní divně? Ano, ale je to to nejzajímavější muzeum, které jsem kdy viděla a asi i uvidím. Nikdy jsem neměla problém s vyjadřováním, ale nějak jsem se toho děsila, co bych měla napsat potom do referátu. Myslím ale, že to zvládnu, aspoň doufám tedy.

"Promiňte paní Blerv (instruktorka), četla jsem, že za dva dny by jsme měli mít volno celý den. Chtěla jsem se tedy zeptat, jestli máme dovoleno chodit sami po Paříži".
"Oh, ne, nemáte. Je mi líto. Předchozí studenti, co jezdívali na výměnné pobyty, tak se mohli volně pohybovat, ale škola změnila názor, kvůli vaší bezpečnosti. Můžete chodit jen s doprovodem vaší stávající rodiny".
"Ale vždiť včera jsme měli volný rozchod".
"To sice ano, ale to bylo jen na pár hodin a byli jste tam s námi".
"Ale vždiť!..".
"Ne, jednou jsem řekla a tak to bude!" odsekla mi a otočila se zády.
"Em, je to všechno v háji" řekla jsem smutně.
"Co se děje?".
"Blevr mi řekla, že nemůžeme sami chodit po měste, prej že škola se bojí o naší bezpečnost.." znechuceně jsem řekla.
"To si dělají srandu?! Ale.. Jak to uděláme s tím Niallem?".
"Nevím. Musím mu ještě napsat, jestli by měl čas. No, a potom by jsme to museli nějak vymyslet".
"Neboj Tino, vždy jsme si poradili, poradíme si i teď" usmála se a objala mě.
"Díky Em, co já bych si bez tebe počala.. Vždy mi se vším tak pomáháš. Lepší kamarádku bych asi nenašla".
"Ale prosímtě, vždyť ty mi pomáháš ještě víc, než já tobě, jen si to neuvědomuješ. Zachvíli budeme u konce prohlídky. Příjdeme domů a hned napíšeš Niallovi a půjdeme dělat ten referát jo?".
"Dobře" usmála jsem se a pokračovali jsme v prohlídce.

-Ahoj, měl by si čas ve čtvrtek? :)

Jasně :) zrovna ve čtvrtek máme volno.

-To je super, ale.. mám takový problém.. :/

Jaký? :(

-Sice máme celý den volno, ale.. nemůžeme sami chodit po městě. Škole se prý "bojí o naší bezpečnost". Můžeme chodit jen s doprovodem.

Cože?! A.. jak to chceš udělat teda?

-Zatím nevím, ale určitě něco vymyslím, neboj. :)

To doufám :) Preci není náhoda, že se poznáme na jedné straně zeměkoule a na opačné na sebe narazíme. Myslím, že v tom má prsty osud.. :)

-Blázne :)

Říkej mi jak chceš, ale ve čtvrtek se setkáme, ikdybych měl přejít sedmero hor a utkat se s drakem :)

-Ten drak není tak z cesty.. Naše "náhradní máma" byla nejdříve jako sluníčko, ale přes noc se proměnila v úplného ďábla. K drakovi to nemá daleko :)

Víš jak se to říká, obalamutit draka je těžké, následky jsou ještě horší :)

-Tak ty nejsi jen blázen, ale i vtipálek :)

Říkal jsem to, můžeš mi říkat všelijak :) Ale už budu muset jít. Jsem ve studiu s klukama a nahráváme, jsem zrovna na řadě. Dej mi ještě vědět, co jsi vymyslela. Ahoj :)

-Neboj, dám. Ahoj :)


"Tino, myslím, že mě právě napadl mistrovský kousek, jak obalamutit našeho ďábla" šibalsky se na mě usmála.

Tak co myslíte, projdou kolem "ďábla" nebo ne? :D :)

Napadlo mě ještě, že bych k určitým situacím v příběhu přidávala gify, aby jste si to dokázali ještě líp představit a myslím, že by to dodalo šmrnc. Co vy na to? :)

Hope dies last - Kapitola 7.

25. ledna 2013 v 19:04 | Steph |  Hope dies last

"Ó můj bože! Nialle!" vykoktala jsem ze se.
"Nemůžu uvěřit, že tě vidím!" byl celý nadšený.
"Co - co tady děláš?".
"S klukama tady nahráváme novou písničku, včera jsme přiletěli. Vím, že jsi mi psala, že letíš do Paříže na ten výměnný pobyt. Modlil jsem se, aby jsem tě tady potkal a opravdu teď tady před tebou stojím. To je úžasné" mile se usmál. Chvíli jsem jen stála a nic neříkala. "Páni, nevím co na to říct, že se tohle stalo".
"Řekni jen ano, na moje pozvání na večeři. Prosím, chci se s tebou pořádně poznat. Zatím jsme na sebe jen vždy narazili. Teď, když jsme zase na stejném kontinentu, by jsme se mohli sejít a nebýt překvapení že se vidíme" zasmál se.
"Hrozně ráda bych šla, ale.. nevím, jestli to půjde".
"Prosíím, moc prosím" podíval se psíma očima, tomu se nedalo odolat.
"Hh, dobrá, pokusím si to nějak zařídit".
"Dobře, byla by to totiž hrozná škoda, kdyby jsme se neviděli".
"To ano a do kdy tady vůbec jste?".
"Jsme tady ještě pět dní. Kdy ty odlétáš?".
"O den déle než ty. Snad se to povede. Až budu něco vědět, ozvu se ti. A jen.. proč jsi mi přestal odepisovat? Jestli ti to bylo nepříjemné, měl jsi mi to napsat".
"Né, to vůbec! Úplně jsem ti to zapomněl říct! Hrozně se ti omlouvám. Ztratil jsem v Londýně mobil a už ho nenašel. Musel jsem si koupit nový a mám vpodstatě deset čísel v něm. Dám ti moje nové číslo" podal mi svůj mobil a já jemu zase můj. Napsali jsme si čísla a vrátili mobily zpět.
"Můžu si tě ještě prosím vyfotít, ke kontaktu" usmál se.
"Jen pod podmínkou, že si tě taky vyfotím".
"Dobře, dobře.." zasmál se a vyfotili jsme se.
"Tino, půjdeme? Už nejsem v zajetí té paní.." zasmál se a trochu divně se podíval na 'Nialla.
"Jasně, půjdeme.. Jsem ráda, že jsem tě opět viděla, pokusím se to nějak domluvit, zatím ahoj" mile jsem se na něj usmála a odešla s Dominicem..



"Kdo to byl?".
"Ále, jen jeden kamarád s kterým jsem se nedávno seznámila. Na tom koncertě, jak jsem byla s Emmou".
"Jo aha. Nezajdeme do támhleté restaurace? Vypadá docela dobře" ukázal prstem.
"Jasně, proč ne". Zašli jsme si do té restaurace na oběd a poté jsme prošli nějaké obchody. Na celé odpoledne jsme potom měli zadané úkoly, ve kterých jsme se měli ptát náhodných kolem jdoucích a procvičovat si tak francouzštinu. Bylo to celkem vtipné, protože Dominic říkal pořád nějaké nesmysly. Kolem šesté večer jsme se vrátili do svých momentálních rodin.
"Em! Já jen zírám! Co Felix?! Byli jste spolu celé odpoledne, že?" ptala jsem se nedočkajíc se na odpověď.
"Bylo to krásné! Felix mě pozval do cukrárny, koupil malý přívěsek - Eiffelovku, jako vzpomínku na něj a Francii a poté jsme se procházeli po městě. Bylo to tak romantické. Před vítězným obloukem mě jemně vzal za ruce a poprvé políbil" bylo vidět, že duchem je úplně někde jinde, ale né v pokoji. Celá se červenala.
"To je úžasné! Tak ti to přeju!" silně jsme se objali. "A Em, někoho jsem dnes potkala".
"Tady v Paříži? Koho?" zeptala se nechápavě.
"Zkus hádat. Je blonďatý, milý, má britský přízvuk a.. jak to říct, má miliony obdivovatelek".
"Kecáš! No neříkej, že jsi potkala..?! Nialla?!" vyvalila oči.
"Jo! Přesně jeho! Oslovil mě, když jsme s Dominicem hledali restauraci. Myslela jsem, že asi blouzním".
"A co říkal?".
"Prý tady s klukama nahrávají novou písničku a jsou tady ještě pět dní. Ptala jsem se ho i, proč mi neodepisoval. Říkal, že ztratil mobil a s ním i všechny telefoní čísla. Musel si koupit nový, ale moje číslo bohužel neměl, aby mi mohl napsat. A.. pozval mě na večeři".
"To si děláš srandu?! Páni! Co jsi mu řekla?".
"Řekla jsem, že nevím, jestli půjdu, protože ani nevím, jestli můžeme někam takhle chodit sami. Ale, ikdyby jsem nemohla, tak bych se asi nějak musela vyplížit, protože propástnout takovou příležitost?! Ne, díky" zasmáli jsme se.
"Neboj, já ti s tím kdyžtak pomůžu" usmála se.


Kam dál